Kostelík ve Štítarech

Před více než 400 lety stál ve Štítarech, na výšině uprostřed několika selských dvorců, obklopen temným lesem, osamělý kostelíček. Svolával pobožné, když přišel den Páně, když ráno pobízelo k práci, a večer, když se měli unavení lidé odebrat k odpočinku. O nedělích nebyl kostelíček dost veliký, aby mohl pojmout všechny věřící. Ba i pocestní na cestě do Frank nepromeškali příležitost a zašli do kostelíka, aby si na cestu blízkými rozsáhlými lesy vyprosili ochranu nebes. Na podzim se zde slavilo posvícení. V ten čas byly mísy plné dobrot a vesnici ovládly radost i veselí. Štěstí vísky nemělo zůstat nerušené. Z Čech se blížil divoký, bojovný lid. Mluvil jinou řečí a k Němcům byl nepřátelský. Byli to husité. Když se obyvatelé Štítar dověděli, že krajem táhnou husité, loupí a plení, a blíží se k jejich obci, rozhodli se uprchnout do lesů. Byl to smutný odchod. Pláč a nářek nebraly konce. Jen jeden osadník nechtěl svůj domov opustit. Byl to obyvatel samoty u lesa, jehož péči byl svěřen kostelík, ve kterém vykonával službu kostelníka. Když vesničané tak smutně opouštěli obec, nepřetržitě vyzváněl. Hlas zvonku zazníval ještě druhý den, když již byli všichni uprchlíci v bezpečí. Kostelník se rozhodl k útěku až třetího dne, kdy již husity zahlédl. Než kostelík opustil, ukryl všechny drahocennosti v hlubokém lese. Pak ještě jednou pozdravil posvátné místo, nyní tak pusté a smutné, a připravil se odejít. Ale pohleď! Vždyť tam nahoře ještě visel zvoneček, který tisíckráte zval věřící k pobožnostem. Aby se nestal kořistí drancujících husitů, spěchal po schodech nahoru a odnesl jej do údolí. Síly mu však nestačily na to, aby zvonek mohl nést příliš daleko. Uschoval jej proto v lukách. Brzy mu zmizel z očí a o několik minut později přijal les do své ochrany také svědomitého kostelníka. Později tam také našel v bezpečném úkrytu vesničany ze Štítar. On sám pospíchal dále do Frank, aby přinesl zprávu o tažení husitů. Zpráva nedošla a kostelník nebyl již nikdy spatřen. Přešlo několik let. Válečné útrapy pominuly a i ve Štítarech se opět projevilo požehnání míru. Částečně i zcela rozbořené domy byly opraveny nebo obnoveny. Strasti války by mohly být zapomenuty, ale zdi rozbořeného kostelíčku probouzely smutné vzpomínky a nedovolily znovu nalézt štěstí dřívějších dnů. Štítarští by kostelík rádi znovu vystavěli. Bída minulých let a přátelské pozvání obyvatel Aše k vytvoření náboženské pospolitosti se štítarskými byly však příčinou, že časté přání kostelík znovu postavit nebylo naplněno. Až do minulého století byly pozůstatky kostelíku pamětihodností z dávno uplynulých let. Od těch dob zmizela po něm jakákoliv stopa. Zachovaly se pouze názvy „Kostelní políčko“, „Kněžský les“, „Farní louka a „Farní rybník. Ani zvonek již nenašli. Čas od času však prý zazní z údolí tichý zvuk zvonu a mnohá zbožná mysl jej za tiché noci uslyšela.