Pomsta pohanského boha Černoboha

Vyprávělo se o tom domku ve Smiřičkách častokrát. Ale vlastně nikdy nic dobrého.

Žádný v něm prý příliš dlouho nevydrží. Bud' se odstěhuje, v horším případě z něho odejde rovnou na věčnost. A to prý vždy za prazvláštních okolností.

Někdy v osmnáctém století žila v onom domku stařenka jako věchýtek. Nebyla ovšem vždycky taková. Přišla sem za manželem před dobrým půlstoletím. A tehdy byla mladá a hezounká a čilá. Vychovala zde s mužem hromádku dětí, které se postupně přivdaly a přiženily do okolních vesnic.

A jako jediná vydržela žít v téhle chaloupce nepřetržitě několik dlouhých desetiletí. Manžela odtud vyprovodila na holohlavský hřbitov již dávno. A nikdy nikomu neřekla, jak to s ním vlastně bylo. Jen jedna z jejích dcer znala pravdu. Našly tehdy jeho mrtvé tělo ve sklepě domku. Zasypané zvláštní černou hlínou. Obě samozřejmě věděly, co se ve Smiřičkách již po celá staletí vypráví. Žádná zvláštní černá hlína, ale pomsta pohanského boha Černoboha za znesvěcení jeho svatyně.

Takhle a podobně prý odcházeli lidé z téhle chalupy i z nejbližšího okolí na věčnost i předtím. Proto odtud živí utíkali. Kam měla ale jít chudá vdova? A tak zůstala. Když pak jednou již druhý den nevyšla z domku, aby se posadila na stálým používáním ohlazenou fošnu lavičky pod titěrným okénkem, bylo všem okolo ihned jasno.

Ani se nezastavili v jediné skromně zařízené místnosti domku. Vedeni zlým tušením vrazili se zažehnutou loučí do sklípku, který byl vyhlouben do svahu za stavením a přístupný byl právě jen zevnitř.

Ležela tam.

Ještě žila a kupodivu nebyla zavalena zvláštní černou hlínou. Ležela na boku, pravou ruku nataženu před sebe. Dýchala přerývaně. A právě ta ruka... Ta zasypána byla. Čím? Přece zvláštní černou hlínou. A ta ruka, když ji odkryli, křečovitě svírala silnou svíci s uraženým knotem.

„Pomsta pohanského Černoboha,“ zašeptal jeden ze zachránců. A udělal rychle cosi, co se podobalo pokřižování. Dlouho neotáleli a co nejrychleji přenesli stařenku do jediné postele, která v domku byla. Trvalo jen několik dní, než pod mechem pokrytou doškovou střechou odevzdala duši Bohu. A po celých Smiřičkách i Smiřicích, ba i v širším okolí bylo opět o čem vyprávět. „Přece jen je prokleté to místo,“ neslo se vsí i městečkem od úst k ústům.

A připojovali se k tomuto mínění i vzdělaní holohlavští křesťanští učitelé, ba i sám tamější velebníček. Ale ti spíše jen proto, aby prostému lidu ještě více zošklivili nejen modloslužbu pradávných předků, ale i jakoukoli pověrečnou či odchylnou modloslužbu tehdejší doby. Jenže, jak se říká mezi lidmi dodnes - není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu...

Ona „prokletá“ místa jsou v dnešních Smiřicích nadále přítomna, jenže není již nikoho, kdo by jim tak řekl. I dnes jsou domky Hanzovy ulice přitisknuty k úpatí mohutné sprašové návěje, která byla vytvářena pravidelně vanoucími západními větry po dlouhá a dlouhá tisíciletí. A není tedy divu, že po mnohá staletí si zde lidé stavěli své příbytky, které byly onou návějí dokonale chráněny před studeně bouřlivými severozápadními vichry. A ještě něco sem obyvatele přitahovalo. Možnost snadného hloubení nejen základů, ale i sklepení v hutné žlutavé půdě. Hloubili zde sklepy dlouhé a široké a to beze vší podezdívky, bez jakékoli výdřevy, bez klenutí. Jistěže si povšimli, nemohli si nepovšimnout, že ona žlutavá půda je mnohde přerušována mohutnými pruhy jakési zvláštní černé "hlíny".

A právě na tohle někteří usedlíci mnohdy doplatili. My dnes víme, že severně od dnešního domu číslo 65 v ulici Hanzově, právě v místech průkopu u nynějších železničních závor u smiřického nádraží, stával domek, který obdržel mnohem později při evidování staveb číslo 64. A právě o něm byla v naší pověsti řeč.

Nejprve byl na příkaz císařské komory zbořen v roce 1808 a až do podzimu 1856, kdy byla stavěna železniční trať z Hradce Králové do Jaroměře, z něho zůstal jenom sklep. Sklep naší stařenky.

A právě pod oním sklepem, ale i ve stráni nad ním, také však kolem něho nalezli traťoví dělníci mohutné vrstvy popela. Tehdejší historik píše, že koně, kteří odváželi vykopanou hlínu na zbudování železničního náspu směrem k Holohlavům, bořili se do oněch tmavých vrstev až po břicha. A pod těmito vrstvami nalezli kruh půdy vypálené až do červena. Pradávné žároviště, na němž byli po dlouhá staletí spalováni místní obyvatelé dávno před Kristem.

A tak, až vás někdy závory při cestě ze Smiřic ke státní silnici vytrhnou z neustálého chvatu a přinutí vás na chvilku setrvat v klidu, vzpomeňte, že právě z těchto míst odcházeli naši dávní předchůdci ke svým bohům. A kdyby se vám přece jenom více líbila ona pověst než tohle strohé, leč rozumné vysvětlení, připomeňte si, že se svým autem či kolem stojíte u svatyně hrozného pohanského boha Černoboha.

A příliš se té pověrčivosti našich předků neusmívejte. Raději jim trošinku záviďte. Oni měli jen své strašné Černobohy, kteří čas od času zabili pár lidí. My máme místo toho své Čemobyly. A to je mnohem, mnohem horší.