Strašidelné historky z hradu Cheb

Zřícenina rozlehlého hradu Cheb nad ohbím řeky Ohře svědčí o pobytu dávných obyvatel na tomto území. Už v 5. století se tu usídlili lidé slovanského kmene Chebanů. Místo bylo velmi důležité, protože se tu setkávaly tři obchodní stezky. V 11. století byl hrad dokonce sídlem krále. V době třicetileté války, v roce 1643, byl útočištěm vévody Albrechta z Valdštejna, který zde byl zavražděn spolu se svými dvěma generály. A právě zavraždění Valdštejna velice ohromilo obyvatele starobylého města vystavěného kolem hradu. Netrvalo dlouho a mezi lidem se počalo šeptat, že Valdštejnův duch zde zůstal a nemá v hrobě pokoje. Proto vždy o půlnoci vstává, vrací se na místo, kde byl halapartnou sprovozen ze světa.

Jednoho dne se sešlo několik měšťanů v krčmě na náměstí a posedělo dlouho do noci. Když probrali denní události, vzpomněli si na Valdštejna. Hovor zaslechl značně otylý krčmář, přikolébal se k měšťanům a vmísil se do jejich rozhovoru: „A víte, že vévoda v hradě noc co noc straší?“ Při svém šepotu zdvihal tajuplně tlustý prst k ústům a hned dokládal, kdo všechno viděl v hradě světlo o půlnoci a slyšel přijíždět vévodův kočár. „Povídačky!“ vyhrnul pohrdavě ret soused Menger, jehož ryšavá hlava vypadala v záři zapálených smolnic, jako by byla ulita z bronzu. „Neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím,“ řekl a vrtěl při tom hlavou. „Ostatně do půlnoci mnoho času nechybí. Poseďme ještě chvíli, podívám se do hradu a přijdu vám sdělit, co je na těch řečech pravdy.“ Měšťané souseda varovali, avšak umíněný Menger trval na svém, neboť se chtěl před nimi blýsknout svou statečností. Vyšel z krčmy a zahnul do uličky vedoucí k hradu. Zvolna se blížil k černé uzavřené bráně. Rozhlížel se po hradbách a po vyhaslých hradních oknech, zbystřil sluch a naslouchal. V hradě v tu chvíli bylo ticho jako v kostele, nikde světla, nikde ani hlásku.

Vtom začal orloj na kostelní věži odbíjet dvanáctou. Vrata zaskřípěla, rozlétla se, nádvořím to zahrčelo a na dlažbě zadupala koňská kopyta. Vraty se na most vyřítil černý kočár tažený čtyřmi vraníky. V kočáře seděl smrtelně bledý mrtvý vévoda s krvavou ranou v prsou. Vraníkům svítí divoce oči, z nozder jim šlehá plamen a vrhá zář na hradební zdi i na strašidelný průvod, který mrtvého doprovází. Vedle kočáru kluše šest jezdců, v rukou se jim blyští tasené meče, za kočárem kráčejí zbrojnoši a uprostřed klopýtá bezbranný zajatec, kterého vedou na smrt. Menger se polekal tak, že by se v něm krve nedořezal. Na čele mu vyvstal chladný pot, rudé vlasy se mu naježily. Přitiskl se k sloupu, vytřeštěné oči upřel na zbrojnoše. Vtom koně otočili hlavu a plamen, který jim vyšlehl z nozder, osvítil zajatcovu tvář. Pod Mengerem se zachvěla kolena a vzápětí se skácel k zemi. V zajatci totiž poznal sebe sama – počestného měšťana Mengera!

V bezvědomí, omdlelého hrůzou, ho našli jeho druhové z krčmy, dopravili do jeho domu u kostela. Uprostřed naříkající rodiny prožil v horečkách ještě několik dní. Vědomí nabyl jenom natolik, aby mohl přátelům sdělit, co uviděl na hradě. Potom znovu upadl do blouznění a zemřel v náručí svých přátel. Takto krutě zaplatil za svou zvědavost. Dnes je hrad jednou z našich nejvýznamnějších románských památek. Jeho dominantou je Černá věž vysoká přes 18 metrů, kdysi součást opevnění. Z románského hradního paláce se dochovala do výšky prvního patra severní a východní věž s pětidílnými sdruženými okny. Nejzachovalejší a nejvzácnější stavbou hradního areálu je kaple sv. Erharda a sv. Uršuly, jejíž vnitřek je architektonickým unikátem: každé patro dvojpodlažního objektu reprezentuje jiný stavební sloh. Na hradě si můžeme prohlédnout výsledky archeologických výzkumů a expozice kamnářství.