O Chodských právech

Po západní hranici Cech, kterou tvoři horstvoŠumavy a Českého lesa, táhnou se hluboké lesy,s hřebene horského až do kraje sestupující. Bývalyty hvozdy hlubší, hustší, prales to byl, kde leželytaké kmeny stářím i větry skácené, na nichž mladéstromky vyrůstaly, mezi nimiž trní a hloží bujelo; to bylahradba dobrá proti nepříteli, jenž by usiloval s německé stranydo Čech vniknouti. V hvozdě tom divá zvěř bytovala, medvěditam byli, draví vlci a divocí kanci potměšilí, chodceohrožující, také skřek dravců ozýval se nad vrcholky stromů— velikánů. Zrádné slatiny se tam prostíraly, na nichž travnatýporost nebo mech žlutavých a hnědých barev kryl hlubinu,jež zavírala se nad každým, kdo na slatinu vstoupil. Alepřece byla místa, kudy bylo možno hranice přejiti; to bylyzvláště lesní stezky, užívané ponejvíce těmi, kdo za obchodemdo země naší přecházeli. Stezky ty široké jsouce tak, coby soumar soumara mohl minouti, byly vyloženy otesanýmibřevny, pod nimiž v bažinatých místech ležely hatě, otýpkyz haluzí svázané a do mokřadu nakladené. V době války třebabyla zatarasiti stezky tyto, hlídati je i jejich okolí a střežitii jiná místa, kudy by nepřítel mohl si proraziti cestu — tobylo úkolem pohraničních osadníků, úkolem, který jim svěřilkníže. V krajině domažlické byli to Chodové, usazenív pásmu vsí při hranicích, kteří konali stráž v lese pomezním.Byla to hlavně zemská brána domažlická, vchod do země průsmykemhorským, kde, jako u jiných zemských bran vysekánbyl les pro pohodlí cesty po obou stranách stezky. Branoudomažlickou vedla cesta do bavorského Řezna. Chodům, jakojiným pomezním strážcům bylo bedlivě pozorovati, neblížílise nepřítel, a jestliže by se přibližoval, hned to oznámitiv kraji, aby branný lid mohl včas bránu zemskou osaditi.Kdy byli Chodové na Domažlicku usazeni, nevíme. Nesrovnáváse s pravdou, co se říkalo, že to byli zajatci, které přivedl Břetislav I. ze své výpravy do Polska. Jistě by byl kníženesvěřil ochranu zemských hranic cizincům. Když v r. 1040veliké vojsko císaře Jindřicha III. dalo se na pochod k českýmhranicím stezkou domažlickou, narazilo u Brůdku ve hvozděpohraničním na mohutné záseky a utrpělo tam od vojskaBřetislavova strašlivou porážku. Kronikář Dalimil v kronice,kterou spisoval na počátku XIV. století, vypisuje přípravy,které činil Břetislav k uvítání Němců; tam uvádí, že knížekázal Chodům záseků nadělati v lese, a také že měli příkazzabiti každého, kdo by chtěl od vojska utéci. To je první zmínkao Chodech. Že vznikla ve XIV. století, vyskytla se v novějšídobě také domněnka, že za Břetislava I. Chodů v krajinědomažlické ještě nebylo, ale že je tam přivedl Přemysl OtakarII. z jižního Slovenska, kam podnikl výpravu r. 1271, a kdepoznal zřízení stráže pohraniční. K tomu vedla také odlišnásvéráznost nářečí i kroje; těžko bylo by však dokazovati,v čem se kroj a nářečí chodské podobá slovenskému. A takpravdě nejpodobnější je domněnka, že osazení tohoto krajestalo se již před koncem X. století.

Původní, nejstarší chodské osady jsou: vesnice Postřekov,Újezd, Chodov, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov,Lhota, Pocinovice a městys Kleneč. Obyvatelé jejich zvánibyli Chody Domažlickými, na rozdíl od Chodů Tachovskýcha Přimdeckých; to proto, že byl v Domažlicích jejich hrad,v němž měli i vlastní soud.Chodové za své povinnosti nadáni byli také různými právy.Jako obyvatelé pohraničního hvozdu, náležejícího knížeti,byli také poddáni přímo knížeti, později králi českému. Mnoház těch práv byla napsaná, udržující se mocí zvyku. Prvnílistina, mluvící o některých právech Chodů, je ta, již daljim král Jan Lucemburský r. 1325. Také Janův syn Karel, tehdyještě markrabí moravský a správce království, dal Chodůmr. 1342 privilegium, ustanovující výši královské berně,kterou jim bylo platiti. Pozdější panovníci pak Chodům jednakpotvrzovali stará práva, jednak vydávali listiny o právechnových.Když se ujal v Čechách vlády Fridrich Falcký, potvrdil Chodůmv červenci r. 1620 všecka privilegia, českými králi jimdaná. Ale že bylo potvrzení neúplné, zaručujíc některá právaDomažlickým, s nimiž Chodové tehda byli v nevůli, vrácenata listina králi s uctivou žádostí, aby byla za jinou, příznivějšívyměněna. K žádosti té připomínali tehda Chodové, že hájístále ještě zemské hranice více než stem mužů, že jsou ochotnikaždé hodiny obětovati životy své za krále a zemi. Zároveňvšak žalovali Domažličtí, že tuto svou povinnost nekonajíChodové náležitě, že stráž pohraniční nedrží pořádně aniv noci, ani ve dne. Nového potvrzení svých privilegií králemFridrichem se už Chodové nedočkali. Přišla bitva bělohorská,jejíž výsledek smetl Fridricha s českého trůnu. Tehdyšlechtic Wolf Wilém Laminger, jehož panství Bělá a ChodskýÚjezd sousedilo s grunty chodskými, chtěje rozšířiti statkysvé, namluvil císaři, že se Chodové bouřili proti svémupanovníku, a dostal potom Chody v zástavu; později byli muprodáni dědičně.

Chodové, kteří už dříve mívali časté spory s Domažlickýmii s pány, jimž dáni byli králem v zástavu, viděli, že majíbýti nadobro zbaveni svobody, když vešlo ve známost, že jeLaminger r. 1630 získal v dědičné držení. Umínili si hájitisvých práv proti té vrchnosti a posílali poselství a stížnostido Prahy i do Vídně. Po pěti letech zemřel Wolf VilémLaminger, a dvě leta nato ujal se správy chodovských statkůsyn jeho, mladý Maxmilián. Spory a soudy Chodů s vrchnostípokračovaly, ale ne k jejich prospěchu. Poddaným bylo podpřísnými tresty zakázáno sbírati mezi sebou peníze na vedenísporu a smlouvati se o tom, jaké by měli činiti právní kroky.Poslové chodští byli zavíráni do vězení i jinak trestáni.Konečně po dlouhých sporech rozhodl císař r. 1668, že Chodovépro svou rebelii pozbyli všech starých privilegií a práv,že pak musí poslušni býti Lamingera jako jeho poddaní; zároveňpod těžkými pokutami uloženo jim bylo „věčné mlčení“.Ale tomu Chodové nechtěli rozuměti. Stáli na svém, že,dokud mají v rukou listiny královských privilegií — čtyřiadvacetbylo těch listin na počet — jejich právo zaniknoutinemůže. Smluvili se hned při veřejném prohlášení zlého rozsudku,že se utekou znovu k císaři, jehož pokládali za jedinousvou vrchnost; poslali posly do Vídně, císařova sídla, aby tamza ně jednali, ale věc se protahovala a příznivého výsledkunebylo. Zatím Laminger, který dobře věděl, co posiluje sedlákychodské v odporu, snažil se zmocniti se starých listin privilegií,na pergamenu psaných, s visutými pečeťmi. Ale nemohl sedopátrati jejich úkrytu; z Chodů nikdo ho prozraditi nechtěl.Tak se věc protahovala na léta. Mezitím vystavěl si Lamingerzámek na Chodsku, ve vsi Trhanově, kde se usídlil.V r. 1680 odvážili se Chodové znovu stěžovati si císaři.Vtom vypuklo povstání selské, všecko jednání bylo přerušeno,a chodští poslové vrátili se s nepořízenou.Ačkoli se Chodové do té chvíle neúčastnili toho selskéhopovstání, přece měl Laminger obavy, aby mezi nimi vzpouranevypukla, a hleděl se tedy zmocniti privilegií stůj co stůj.Proto, navrátiv se po potlačení povstání na Trhanov, dal svolalisedláky a nařídil jim, aby mu listiny privilegií vydali;nestanelise tak, dá prý dva nebo tři sedláky oběsiti.Taková hrozba účinkovala: na druhý den přišla do trhanovskéhozámku kterási chodská žena, která přinesla Lamingeroviv zástěře dvaadvacet pergamenových listin. Lamingernevěděl, že si sedláci dva nejdůležitější pergameny nechali.Stále ještě mysleli, že nastane doba příznivější, kdy se budoumoci hlásit o svá práva.

Za dvanáct let potom domažlický rodák, jakýsi MatyášJust, nepohodl se s radou městskou a odebral se s nejstaršímsynem svým do Vídně k císaři. Podařilo se mu vymoci siaudienci a přednésti císaři svou při. Vyhrál také a doma potomrád vyprávěl o slyšení u císaře. Poklekli prý on i syn předmocnářem a políbili mu každý jeden střevíc; potom podalJust císaři listinu. Císař ji přečetl a prohlásil, že se Justovidostane milosti. Když Justové odcházeli od císaře, ptal se jichnejvyšší kancléř, co dělají Chodové. Mínil, že mají asi dobrouvrchnost, kdyžtě se už o svá privilegia nehlásí.

Když zvěděli na Chodsku o tom výroku kancléřově, bylihnedle odhodláni znovu se domáhati svých práv. Po tajnýchporadách poslali v srpnu r. 1692 do Vídně posly: Jana Sladkého,řečeného Kozinu, z Újezda, a Davida Forsta z Tlumačova,s nimiž odešel i Just. Pře začala se znovu. Došlo nakoneck zjevnému odboji Chodů proti Lamingerovi, jenž je utiskovalvšemožným způsobem, mstě se za to, že se odvážili znovuzvednouti při. Trhanovský správčí zle nakládal s poddanými:dával je v poutech zavírati do vězení, bičovati je. Tak újezdskýrychtář Ledvina zbičován byl proto, že kterýsi sedlák z jehovesnice čímsi se provinil; nechtěje se dáti ubičovati do smrti,utíkal rychtář svému tryzniteli správčímu, po polích a skočilnakonec do rybníka, kde by byl málem utonul.

Císařským reskriptem z 12. ledna 1693 rozhodnuta pře veprospěch Lamingerův a rozsudek vyhlášen v Trhanově svolanémulidu chodskému. Chodové vyslechli jej na nádvořízámku, jak jim jej krajští hejtmané z okna přečtli. Ale tuhned vystoupil Jan Sladký, řečený Kozina, a zavolal nahoruna pány, že on byl ve Vídni, že tam při audienci i před císařempoklekl a přednesl mu stížnost Chodů. A tu prý mu císař řekl,že stará jejich práva nikdy jim odňata nebyla. Jak že se to tedysrovnává s tím, co jim páni čtli? Za tu řeč byl Kozina pokárán;když se pak páni ptali Chodů, vědílio těch stížnostech,sedláci jako jedním hlasem vzkřikli, že oni v tom svorni jsoua všichni za jednoho stojí. Přiznali se veřejně, že se stížnostísouhlasí, a tázáni, co hodlají počíti, dali se do křiku, že robotovatinebudou. To byla zjevná vzpoura proti vrchnosti.Tak i později, vyzváni k robotě, chodští sedláci, chalupnícii podruzi jednosvorně prohlásili, že robotovati nebudou,dokavad nebude pře jejich skončena. Mezitím vysláno doVídně nové poselstvo: David Forst z Tlumačova, Jan SladkýKozina z Újezda, Jiří Fogltanc z Klíčova a Adam Ecl z Klenče,aby zjistili skutečný stav chodské věci a poradili se s advokátemo dalších krocích ke zdárnému skončení pře.Na Chodsku drželi se sedláci statečně. Jeden z nich, JakubKůstka z Tlumačova prohlásil purkrabímu Lamingerovu, že,kdyby chtěl pán dáti někoho popraviti nebo pověsiti, museliby býti tak trestáni všichni, protože v odporu proti vrchnostivšichni za jedno jsou. Podávaje o tom odboji Laminger zprávumístodržícím, žádal o vyslání vojska, které by vzpourupotlačilo. Ale místodržící nemohli se k tomu odhodlati.Zatím se nedařilo chodskému poselstvu ve Vídni, za nímžpřijel tam ještě draženovský rychtář Kryštof Hrubý.Vídeňský advokát domlouval jim, aby se podrobili, že jevěc už císařským reskriptem rozhodnuta. Dva z poselstvataké podepsali pamětní list císaři, jímž uznávají svá proviněnía slibují poslušnost své vrchnosti. Kozina při tom nebyl; kdyžo tom zvěděl, bránil se tomu. Když mu advokátův úředníkřekl, jaké mohou býti následky dalšího odporu, řekl, kdybyměl za to i na šibenici zemřít, že skoná jako člověk poctivý.Dalším jednáním došla věc tak daleko, že všem chodskýmobcím bylo nařízeno, aby vyslaly své delegáty do Prahy, kamprý přijede i poselstvo jejich z Vídně a přiveze císařský reskript,ukončující pře Chodů. Poselstvo i všichni lidé na Chodskudomnívali se mylně, že rozhodnuto v jejich prospěch. Nacestě z Vídně do Prahy odbočili poslové na Chodsko a vzbudilitam velikou radost mezi lidem vypravujíce, že nesou císařskoulistinu, jíž dává se jim svoboda ode vší roboty.Zároveň se třemi vídeňskými posly, Kozinou, Eclem a Hrubým,odešlo potom v červnu r. 1693 do Prahy ještě pět jinýchsedláků, Chody vyslaných. Nečekali, jakého krutého zklamánítam zažijí. Odevzdali místodržícím 16. června císařskoulistinu a za dva dny nato předvoláni do hradní kanceláře,kde zažili hroznou věc: před nimi nůžkami byly zničenya tak zrušeny staré pergameny s privilegiemi, které Lamingerposlal do Prahy. Tři z poselstva posláni byli potom domů,aby oznámili svým lidem, jaký osud potkal jejich práva a vyžádalisi písemnou plnou moc k dalšímu jednání i ke slibuposlušenství, s níž by se do Prahy vrátili. Ostatních pět, mezinimi Kozina, ponecháno v Praze.

Na Chodsku po návratu tří poslů vypukla vzpoura. Lamingerůvhejtman Koš s purkrabím Líchou octli se v Újezděmezi pobouřenými sedláky, kteří purkrabího strhli s koněa uvěznili. Hejtmana Koše, jenž se dal na útěk, pronásledovaliaž k Domažlicům. Průvodčím Košovým odňali sedlácipušky a zbili je. Takové bylo na Chodsku pobouření.V Praze potom, když pět vyslanců chodských odepřeložádaný slib poslušnosti, nařízeno, aby byli zatčeni a uvězněnina novoměstské radnici. Na Chodsko, odkud zatím starýrychtář Kryštof Hrubý s Adamem Eclem znovu odjeli doVídně, posláno vojsko. Vedl je krajský hejtman Hora. Chodové,muži, ženy i děti rozutekli se do lesů, i dobytek s sebouvzali a všecky věci potřebné. I okna ve staveních vylámalia kamna pobořili. Zajato bylo dvaasedmdesát sedláků, alehejtman Hora nemohl z nich nijak vynutiti slib poslušnosti.Také vzbouření sedláci v lesích nechtěli se vzdáti, ženyjejich pak ještě je popuzovaly k vytrvalému odboji. Že bylo vežních, sedláci v Domažlicích uvěznění museli se železy na nohouv průvodu vojska vycházeti na vrchnostenská pole, abypožali a sklidili obilí.

Mezitím vzdávala se vesnice za vesnicí. Nejdéle vytrvávalyv odboji vesnice nejdále od Trhanova položené: Lhotaa Pocinovice. I vydal se tam hejtman Hora s oddílem vojska,jenž obklíčil Pocinovice a schytal patnáct vzbouřenců. Kdyžněkteří sedláci chtěli na koních proraziti řetězem vojska, byljeden z nich postřelen a zakrátko zemřel. Byl to jediný výstřel,jenž padl při celé té vojenské výpravě na Chodsko. Lhotečtípo zdolání Pocinovic podrobili se dobrovolně. Dne 17.července dostavili se rychtáři a konšelé chodských vesnic doTrhanova, přiznali svou vinu a slíbili poslušnost.Aby podrobení Chodů bylo úplné, staral se Lamingero to, aby v Praze uvěznění poslové byli souzeni a potrestáni.Vyšetřoval je a soudil apelační soud, který už 30. červenceusnesl se na rozsudku. Z pěti poslů tři měli býti propuštěnidomů. Kozina, Jiří Syka s nimi i Just měli býti odsouzenina rok k nucené veřejné práci v poutech. Chodové neměli býtidále pro svůj odboj káráni.

Z Vídně dopraveni do Prahy také Adam Forst a KrištofHrubý, které očekával nemenší trest než Kozinu a Syku.Místodržící však na nátlak Lamingerův působil na apelačníkomisi, aby rozsudek, doma nevyhlášený, změnila v ostřejší.A tak se uvěznění protahovalo, až konečně vydala vyšetřujícíapelační komise návrh rozsudku, podle něhož z vůdců povstáníKozina, Hrubý a Jan Sellner, řečený Čtverák, měli býtiodsouzeni k smrti, Ecl a Forst vymrskáni a vypovězeni navždyze všech dědičných zemí. Ostatní čekalo vězení a nucenápráce. Ale vynesení rozsudku protáhlo se až do září r. 1695.Byl mírnější, než jak komise navrhla. Jen jeden ze tří hlavníchvůdců měl býti oběšen. Komise apelační měla rozhodnouti,kdo je největším viníkem. Protože v červnu toho rokustarý Krištof Hrubý podlehl útrapám žaláře a zemřel, zbývalorozhodnouti mezi dvěma viníky. Ortel smrti padl na Kozinu,jako na nejhouževnatějšího obhájce chodských práv.Nedlouho po prohlášení rozsudku převezen byl Kozinaz Prahy do Plzně, kde měla býti poprava vykonána. Určenibyli také sedláci z Chodska, kteří by se dostavili k výkonupopravy i se svými malými synky. Bylo jich šestašedesát. Nastávalotruchlivé ukončení nezdařené vzpoury chodské.Byl smutný podzimní den 28. listopadu r. 1695, když vyváděliJana Kozinu — Sladkého z plzeňského vězení, abynastoupil truchlivou cestu poslední. Za městem bylo místopopravní na návrší. K němu ubíral se smutný průvod, odsouzenecvojáky obklopený, úředníci a radní páni. S důstojníkya krajským hejtmanem na koních jel také Maxmilián Laminger,chtěje spatřiti, kterak zemře jeho úhlavní odpůrce, kterýpodlehl v boji nerovném, v boji s vrchností za práva svéholidu. Kozina — mučedník kráčel pevným krokem, třebamu srdce svíralo vědomí, že v průvodu za ním mezi krajanyi žena jeho se ubírá, jak k tomu byla přinucena, a s ní i jedinýsynek její devítiletý. Ani toho dítěte neušetřili pohledu napotupnou smrt otcovu. Pro paměť prý, pro výstrahu! Až tamzašla pomstychtivost vrchnosti!Kozinova žena Dorotka jako bez ducha kráčí v průvodumezi sedláky, při nichž jejich chlapci hledí ztrnule na kamarádaAdámka, držícího se mámy za ruku. Průvod jde zticha,jen buben v čele pěšího oddílu vojska, suknem zastřený, rachotítemně. Vítr zanáší sem z města truchlivý zvuk zvonuumíráčku.Průvod došel k popravišti. Tam vojsko utvořilo čtverhrankolem šibenice, do něhož vstoupil odsouzenec, knězem provázený,a městský kat. Po chvilce ticha zarachotil buben a úředníksoudu začal hned jasným hlasem předčítati rozsudeksmrti nad Kozinou.

Až do kostí pronikal ten hlas chodským divákům, příšernězněl ženě Kozinově. A když se ozvala slova, že Jan Sladký,zvaný Kozina, odsouzen je k smrti provazem, mezi sedlákypovstal najednou rozruch. To zachytil jeden z nich omdlelouodsouzencovu ženu. Chlapec Adámek dal se do hlasitéhopláče, zároveň také ozval se přidušený pláč mužů chodskýchi jejich malých chlapců.

Kozina sám byl jako skála. Stál pod šibenicí tváří v tvářsvým krajanům, stojícím za řadou vojáků, a dobře pozoroval,že jeho žena omdlela, zaslechl pláč synkův. Bolestné škubnutípohnulo kamennou jeho bledou tváří. Kněz podal odsouzencikrucifix k políbení. Kozina dotkl se ho rty na znamení víry a na pokyn katův vystoupil na žebřík, o šibeniciopřený. S oprátkou na krku rozhlédl se Kozina ještě jednoukolem; s místa, kde stáli jeho lidé, zabloudil zrak jeho na okamžikdo dálky, jako by chtěl dohlédnout až tam do toho krajepod šumavskými horami, kde stála jeho kolébka a kde, dospěvv mužná leta, hájil práva lidu proti panské zvůli. V tomokamžení, kdy se vrátil Kozina zrakem k nejbližšímu okolí,setkal se pohled jeho s podmračeným pohledem trhanovskéhopána, Lamingera, který seděl na koni jako socha. Při pohleduna původce všeho toho zla Kozinou zášť zalomcovala,ozval se trochu zastřený, povýšený jeho hlas:

„Lamingere, Lamingere, do roka a do dne budeme spolustát před soudnou stolicí boží. Tam se ukáže, kdo z nás“Nedořekl Kozina. Důstojník, velící popravě, srozuměv,že Kozina mluví opovážlivě ke své vrchnosti, dal vytasenýmmečem pokyn, na který čekal kat. Ten v tom okamžení srazilse žebříku nohy odsouzencovy, oprátka zadrhla Kozinovohrdlo a přervala násilně proud jeho slov.

V malé chvilce bylo po všem.Vzkřísili zatím omdlelou Dorotku Kozinovou. Otevřelaoči a vytřeštěným pohledem utkvěla na těch, kdo jí pomáhali.Klečeli a stáli u ní Chodové tak, že neviděla na bezduchétělo svého muže. Chlapec u mámy klečící naříkal hlasitě,ale z jejích rtů vyšel jen hluboký povzdech. Neplakala. Zdrojeslz byly vyschlé. Kolem zněly tlumené hlasy; to se Kozinovirodáci modlili za duši nešťastníka, který za jejich práva životpoložil.

Po modlitbě vstala žena a pohlížejíc k zemi, ubírala se odmísta popravního s ostatními Chody. Bylo po exekuci.„Slyšeli jste, jak zval Jan Lamingera na boží soud? A ten,šelma prokletá, musel vidět umřít toho, jehož na šibenici přivedl!

Musel být při popravě! Co by jemu patřilo za to všecko,čím se na nás provinil?“

Tak rozmlouvali mezi sebou chodští sedláci, kráčejíce odpopraviště k městu. A starý Ledvina z Újezda dodal:„Všichni víme, co mu patří — ale nic nemůžeme. Pomstanáleží Bohu — a já věřím, že Bůh všemohoucí pomstí jednouvšechny křivdy na nás spáchané.“ —

Tak byl skončen odboj Chodů. Kozina visel na plzeňskéšibenici nepochován, jak bylo zvykem, ostatní vinnými uznanístrádali v žalářích. Na Chodsku bylo ticho násilím vynucené.Ale na Kozinu všichni tam vzpomínali, na jeho smrt,a čekali, zda se vyplní slova, která pronesl před smrtí. —Bylo 2. listopadu 1696, památka Dušiček. V trhanovskémkostele a na hřbitově modlili se lidé za duše svých zemřelých,a každý přidával modlitbičku za nešťastného Kozinu,jehož tělo odpočívalo na neznámém místě u Plzně, v nesvěcenézemi. Jen ženy, děti a starci se tam modlili. Muži všichnia výrostci byli na robotě. Laminger toho dne byl na honěs pozvaným panstvem, poddaní zvěř nadháněli a zastřelenounosili. Počasí bylo příhodné: bylo trochu umrzlo a slabýsněhový poprašek pokrýval pole. Dobře se toho dne vydařilhlučný hon. Laminger byl spokojen. Zapomněl aspoň zasena několik těch hodin na to, co se mu nepřestávalo vtírat namysl: na Kozinu a na jeho výzvu. Také s Chody byl jejich pántoho dne spokojen; viděl, jak někdejší rebelanti poslušně konajínařízenou robotu. Toho si nevšímal, že jsou tváře jejichzamračené, že je znát, s jakým odporem dělají to, k čemu jsoupřinuceni.

Když se soumrakem skončena poslední léč, panstvo odebralose do trhanovského zámku. Prohlédli si ještě ulovenouzvěř, na zámeckém dvoře vyloženou, a odebrali se do jídelny,kde je čekal stůl bohatě prostřený. Bylo hlučno při večeři,nikdo nevěděl, že se venku obrátilo počasí, že vítr hučí, z těžkýchmraků že se sníh začíná sypat.

Panstvo sedělo po večeři při víně, rozjařené hlasy stoupaly,zábava byla hlučná. Byla řeč o průběhu honu, a jedenz hostí projevil podivení nad tím, jaké má Laminger poslušnéa ochotné poddané. Je prý dobře známo, jací to byli rebelové.Laminger, jemuž ve vytopené jídelně vypité víno už dohlavy stoupalo, líce rudly a oči jiskřily, napřímil se v křesle,do stolu pěstí uhodil, až sklenice poskočily a zazvonily, a volalochraptělým hlasem:

„Ba, zkrotil jsem ty chámy zpupné, pokořil jsem ty ,Psohlavce.‘

Nikdo s nimi nic pořídit nemohl: ani domažličtí páni,ani pan Petr ze Švamberka, ani můj nebožtík otec, nikdo,nikdo. Ale já s nimi zatočil! Dokázal jsem jejich odsouzení.Ale viset jich mělo aspoň deset!“Paní Kateřina Lamingerová viděla, jak se její manžel rozohňuje,jak ve tváři rudne, a hrozila se jeho vzrušeného hlasu.Sedíc vedle manžela, ujala ho za ruku a potichu napomínala,ať mlčí, ať se nerozčiluje, ať se pamatuje. Ale Laminger vytrhljí ruku a vzkřikl:

„Eh, co! Pravda je, viset měli všichni vůdcové, viset naplzeňské šibenici, jako ten troufalý Kozina! Chám! Opovážilon se zvát mne na boží soud! A do roka! Ne, ne, nevede se muto. Loni v listopadu ho pověsili, a už tu máme zase listopad.Ne, já ne — —“V tom okamžení, kdy už nad křikem Lamingerovýmužaslí a zaraženi byli všichni hosté, otevřel dveře do jídelnysluha, nesoucí konvici s vínem. Někde venku byly tou dobouotevřeny také dveře, a jak vál silný vítr, do sálu zalehl prudkýprůvan, který vyrazil hned jedno z oken špatně přiléhajících.Rána a cinkot střepů se ozvaly v sále, plameny svíčekna lustru a na svícnech nástolních větrem se přikrčily.Vtom již paní Kateřina Lamingerová pronikavě vzkřikla: jejímanžel nedořekl a jako bleskem zasažen zvrátil se do křesla.Šlak ho trefil.

V sále nastal zmatek. Dveře byly už zavřeny, světla znovuvzplanula, vyděšené panstvo vstávalo z křesel a chvátalok Lamingerovi. Byl tu i doktor z města, ten hned kázal šlechticišat uvolnit a na prsou rozhalit. Přiklekl potom ke křeslu,ucho k prsům přiložil a poslouchal. V sále tu chvíli byloticho hrobové — jen zvenčí bylo slyšet vítr, z krbu Meluzínu.Za několik okamžiků lékař vstal a rozhlédnuv se kolem, se zachmuřenýmobličejem pronesl jediné slovo: „Mrtev!“Paní Kateřina Lamingerová v pláči sklesla k mrtvole. —Druhého dne zrána zprávy letěly po Chodsku o smrti Lamingerově.

A všude, kam se dostaly, všude si opakovali překvapenílidé, jak Kozina Lamingera na boží soud zavolal, jakbylo krutému pánovi odplaceno za všecky ty zločiny, na Chodechspáchané. —Nebylo ještě pro Chody vysvobození, stará jejich právajim vrácena nebyla. A už ani pergamenů neměli, které jim jezaručovaly. Dvaadvacet jich u soudu nůžkami bylo zničeno,poslední dva ztratily se ve Vídni. A tak Chodové v tuhém poddanstvízůstali i nadále, třebaže nepřestávali se hlásiti o svousvobodu, o svá práva. Bylo tak, když po smrti Lamingerovětrhanovské panství koupí od jeho dědiců připadlo rodu Stadionů.

Teprve r. 1848 Chodové jako všichni poddaní v tehdejšímcísařství rakouském dočkali se úplného zrušení roboty.Co tu uvedeno o Chodech a jejich bojích za stará práva,to nám povídají dějiny. V listinách a zápisech z doby, kdy Kozinasmrtí byl potrestán, není však nikde zmínky o tom, žeby byl statečný ten bojovník za práva Chodů pozvedl na popravištihlasu proti Lamingerovi, který skutečně byl přítomenpopravě. Vzpomínky na bezpráví, jímž Chodové byli porobeni,a na potupnou smrt toho, jenž stál jim v čele, vždyudržovaly v jejich srdcích doutnající žár odporu. Není divu,že smrt svého ujařmitele, jenž skončil náhle za necelý rokpo popravě Kozinově, vykládali si jako vyšší spravedlnost.A jak se podání o tom udržovalo v dalších pokoleních Chodů,vznikla pověst, že Kozina před svou smrtí volal Lamingerana boží soud. Byla to pověst, která sílila v srdcích lidu víru,že nad lidskou spravedlnost je spravedlnost boží — a ta že jimtaké jednou dopomůže k právu. —Dodnes žije pověst o Kozinovi na Chodsku, dnešní obyvateléchodských vesnic hrdi jsou na své předky, kteří protinenáviděné vrchnosti neohroženě hájili svých práv. Ke jménuPsohlavců dodnes se Chodové hrdě hlásí, třebaže jisto není,zda obraz psí hlavy byl na původním praporu, pod nímž chodili.

Památka statečného Jana Koziny, jehož postava dness pomníku na vrchu Hrádku nad Újezdem shlíží do chodskéhokraje, živa bude v myslích lidu chodského po všechnyčasy.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?