O lesní čarodějnici Durdýně
Na Červeném vrchu bydlela kdysi dávno lesní čarodějnice, které se říkalo Durdýna. Žila v mechem porostlé chaloupce na úpatí hory a lidé tvrdili, že musí mít alespoň tři sta let, protože o ní vyprávěli už otcové dědů. Byla věčně mladá, nikdo nespatřil v její tváři jedinou vrásku a v očích měla dětskou zvědavost a starou moudrost zároveň.
Když se jí mnozí ptali, čím to, že běžící čas se jí jakoby obloukem vyhýbá, pokrčila jen rameny, usmála se a řekla, že nemá důvod stárnout. Lidé si postupně na tuto skutečnost zvykli a Durdýnu navštěvovali stále častěji.
Tato žena totiž uměla každému poradit, každý si mohl od ní odnést pytlíček sušených bylinek pro své zdraví, dobrou radu na cestu životem či vzpomínku na moudré rozprávění. Aniž byla v její chaloupce k vidění jediná kniha nebo alespoň popsaný list papíru, lesní čarodějnice znala souvislosti mezi nebem a zemí a ještě mnohem víc. Lidé říkali, že se neoctla na tomto světě jen tak. Že jejími ústy promlouvá ten, který se někdy přes člověka přibližuje lidem.
Přestože dlouhá léta ubíhala a Durdýna pomohla už mnohým, našel se přece jenom člověk, který od ní odešel s nepořízenou. Neřekla mu totiž, co chtěl ve své samolibosti slyšet, a proto se stalo to, co dokáže vymyslet jen lidská zloba a touha po pomstě.
Muž začal šířit o Durdýně nepěkné řeči a jeho zlá fantazie dokázala přesvědčivými slovy pomalu vytvářet mezi lidmi úplně jiný obraz o lesní čarodějnici, než jak byl namalován dosud. A jak už s lidmi bývá, zapomněli na všechny dobré skutky věčně mladé Durdýny a zlo, které je rnistrem přetvářky a klamu, se začalo šířit. Až nastal den, kdy se lidé dohodli, že ženu obviní z čarodějnictví. Ta však zaslechla jejich myšlenky a zavčas opustila Červenou horu i lidský svět. Marně ji místní usedlíci hledali, aby vykonali nelítostný trest. Nikdy ji už nikdo nespatřil a lidé si až po čase začali uvědomovat, že vlastně trest vykonali sami na sobě.
Říká se, že v těchto končinách ale přece jenom něco zůstalo po dobré Durdýně. Svůj pozdrav lidem zanechala v slzách rosy. Touto rosou když si někdo potře tvář, vrátí se do jeho pohledu cosi dětského.