Vodník z rasošského mlýna

V dobách, kdy již zmizel les Rasošek a kdy na jeho místě vznikla stejnojmenná ves, v oněch dobách se ještě Labe kroutilo naším krajem mnoha zátočinami. A v jedné z nich, jen kousíček proti proudu z Černožic a vlastně asi na úrovni Semonic, bohužel však na protilehlém břehu, stával rasošský mlýn.

Pověst dobrou neměl. Pantáta mlynář nebyl sice žádný nelida, spíš člověk dobrý a přičinlivý, ale přesto se každý krajánek mlýnu raději na hony vyhnul. Dlouho se pan otec pachtil v mlýně sám. I žena mu odtud utekla. Jednou se však na něho přece jen štěstí usmálo. Ve mlýně se zastavil starší krajánek, který žádnou skazku o rasošském mlýně neslyšel, a tak poprosil o práci. „Což o to, mletí je tady dost, i celé noci bych mohl mlet, jenže to nejde,“ odtušil mlynář. Krajánek tomu nerozuměl. „A proč by to nešlo,“ opáčil udiveně. „To je tak... Jak jen v noci odbije jedenáctá hodina, mlýnské kolo se zastaví. Ve dvanáct se pak zase mlýn sám od sebe rozběhne.“ „A proč to?“

„To kdybych věděl. Ti, kteří zřejmě věděli, utekli. A tak raději po příčině nepátrám,“ odtušil ztrápeně pan otec. „A to se tomu rád podívám na kloub,“ prohlásil krajánek, „jen mě nechte v noci mlet.“ Nic lepšího si unavený mlynář ani nemohl přát, a tak tedy velmi ochotně souhlasil. Stárek se ve mlýnici oháněl velice obratně a mlel a mlel. Mlýn šlapal jako hodinky a stárek si již počal i radostně pohvizdovat, když tu vskutku... úderem jedenácté v soukolích cosi hrklo, zachrastilo a pak celý mlýn ztichnul. Jen slabounké šplouchání vln sem doléhalo tlumeně zvenčí. „Že by se čep polámal? Nebo hřídel zadřela?“ A krajánek se rozběhl dolů do lednice. Nic neobvyklého zde však neuviděl. Prohlédl venku stavidla. Ve světle slabé lucerny se podíval na stoku. Nic. Všechno v nejlepším pořádku. Nikde nic podezřelého. A na kouzla či čáry se mu věřit nechtělo. Mlýnské kolo však stálo. Pak ale odbila dvanáctá a ejhle... mlýn sám od sebe spustil. Že by zde přece jen strašilo? Ráno se na něho pan otec jen zkoumavě zadíval. Odejde i tenhle pomocník? Pak ale pokrčil rameny a vystřídal ho v práci.

Stárek si v duchu umínil, že se jen tak nevzdá. Dokud nebude vědět, co a jak, neodejde. Druhou noc nenasypal do koše žádné obilí a nechal mlýn jet docela naprázdno. A protože mu bez práce byla zima, zatopil si v koutě mlýnice na hliněné podlaze malý ohníček. A jak tak si u ohníčku hřál ruce, objevil se vedle něho náhle drobný mužík v zeleném kabátě. Jako by byl právě z vody pod kolem vylezl. Ještě mu ze šosu kapala voda. „Proč nemeleš?“ otázal se huhňavě. „A co bych mlel? Včera mě nějaký lump celou hodinu zdržoval od práce, tak dnes nemám ani chuť něco dělat,“ nakvašeně odvětil stárek a po očku pozoroval nečekaného návštěvníka. Věděl už, o koho jde. „Dostals vztek, co?“ jízlivě se ptal zelený panáček. „To si piš, že dostal. Proč mám jen tak pro nic za nic celou hodinu zahálet? Ale až já ho dostanu, tak... „ „Co tak?“ „Radši se ani neptej, co s tím lumpem udělám,“ výhrůžně zakoulel očima stárek.

Vtom ale staré hodiny se závažím odbily dvanáctou a nezvaný host byl ten tam. Jako by se do země propadl. Teď teprve stárek nasypal a spokojeně mlel až do bílého rána. Pantáta mlynář se velice podivoval, když slyšel, koho že to má ve mlýně. Stárek z mnoha vyprávění věděl, že vodníka je možno najít většinou jen v lednici u mlýnského kola a věděl, co na něho platí. Nachystal si čerstvý lýkový provaz. Ten zbaví vodníka veškeré jeho síly. A tak nadešla noc třetí. Mlynářský mládenec s večerem nasypal obilí do koše a spokojeně mlel. Před jedenáctou se však ukryl v lednici. Sotva hodiny odtloukly jedenáctou, spatřil zlomyslného vodníka, jak vráží silný sochor do kola. To se okamžitě zastavilo.

„Tak ty takhle, panáčku?“ pomyslel si v duchu stárek a neslyšně vyrazil. Přehodil zlomyslníkovi oko lýkového provazu přes hlavu a silně je zadrhl. A než se vodník vzpamatoval, byl pevně uvázán u silného trámu v koutě lednice.

Svíjel se, prosil, naříkal, ale docílil jen toho, že mu stárek zastrčil prsty do trámových děr a zaklínoval je klínky, které byly v lednici připraveny pro případnou opravu kola. Vodníkův křik probudil i mlynáře. Celý ještě rozespalý se vypravil do mlýnice. Když tam však nikoho nenašel, pustil se po zvuku dolů do lednice. „Mlynáři, mlynáři, prosím...“ žadonil úpěnlivě vodní panáček. A mlynáři se nad jeho žadoněním srdce sevřelo. Poručil stárkovi, aby nejprve alespoň klíny z trámu vytahal. Než ale vodníka odvázali, musel mlynáři svatosvatě slíbit, že už nikdy nebude rasošskému mlýnu škodit, ba co víc, že se odtud odstěhuje a nikdy víc se ve mlýně ani v jeho blízkosti neobjeví.

A vodník slíbil všecko, co si mlynář přál. Po téhle zkušenosti by byl slíbil třeba i mnohem víc. Jakmile stárek povolil lýkové pouto, udělalo to jen v podkolí žbluňk a zlomyslný rasošský vodník byl ten tam. Nikdy se pak ve mlýně neukázal. Od té doby se již rasošskému mlýnu nikdo nevyhýbal. Pan otec nevěděl, jak by odvážnému stárkovi poděkoval. A tak mu nabídl, aby u něho zůstal. A ten pak mlel a mlel až do pantátovy smrtí. Teprve pak odešel a s jeho odchodem zanikl i mlýn.