Zázračná studánka smržovská

Naši předkové - na rozdíl od nás dnes - si dokázali udělat čas na poklidné zastavení, na chvilku rozjímání, na jakési vydechnutí ve všední lopotné každodennosti.

Tak se dodnes ve Smržově vypráví, jak si jednou na svátek svatých Tří králů vyšli tři tkalci z Rasošek - Nouzína do Králík pro bavlnu. Mrzlo, jen praštělo, na hospodu peníze nezbývaly, a tak když dorazili do Nového Města nad Metují, šli si oddechnout do místního kostela. Jenže z rozjímání tentokráte nebylo nic. Pan farář na kazatelně právě probíral setkání tří mudrců s Herodesem králem a právě tak jako Herodes i on se z kazatelny optal se zrakem upřeným dolů do lavic: „Vy tři mužové, odkud a kam kráčíte?“ A jak už to Tak kazatelé obvykle dělají, snad aby pěkně protáhli kázání, otázku vzápětí zopakoval. A ještě důrazněji to zaznělo než poprvé. Nejmladší z tkalců vyskočil a pěkně nahlas vyhrkl: „Jdeme z Rasošek do Králík pro bavlnu.“ A bylo po kázání a bylo po chvilce vydechnutí a rozjímání, neboť knězi odpovídat či mu odporovat nebo jakkoli zasáhnout do mše svaté, to se přece nesmí. Ale ještě snad lépe než v kostele se mnozí Smržováci cítili ve volné přírodě. Hned za Smržovem, na okraji lesa stával od pradávna rozložitý buk. Dlouhá a hebká tráva nastavovala přívětivou náruč každému příchozímu. Ať již to byli rozdychtění milenci, či stařenky s rozbolavělými údy a životem poraněnou duší. Prastarý buk nabízel kromě lahodně chladivého stínu v létě i šumění svých listů. A v onom šumění mohl každý slyšet jen a jen to, co si právě horoucně přál. A tak není divu, že - nikdo dnes už neví, kdy se tak stalo - kdosi pověsil na rozpraskaný kmen obrázek Panny Marie. A pak již snad nebylo dne, aby do větvoví buku nestoupaly prosebné modlitby, žádosti, přísahy, či jen drobná, zato vroucí poděkování. A starý kmen rozkvetl pod obrázkem děkovnými voničkami lučních kvítků, jejichž vůně se tichounce mísila s teplými závany vonných slz borových pryskyřic.

Hned vedle se nacházela studánka. Co paměť sahá, nikdy nezamrzala. A i v nejparnějším létě měla ledově studenou osvěžující vodu. Vítala žíznivé poutníky šibalskými záblesky slunečního či měsíčního svitu a zvala ku spočinutí. Ano, právě tady stvořila příroda kout kouzelný, kout, který člověka zval, nevtíravě a pokojně.

Jenže ani ten nejtvrdší dub nevydrží stát nad studánkou věčně. A tak se stalo, že s dubem zmizel i obrázek světice. Tak se také mohlo stát, že se jednoho podvečera setkal stařičký výminkář Josef Malý s číbuzským kaplanem Josefem Dvořákem. Ten právě zaopatřil ve Smržově pana Josefa Berana svátostí umírajících a tak není divu, že se řeč stočila na věci pro nás lidi i dnes jen těžko pochopitelné - na sny. „Je to zvláštní, ale zdálo se mi, že se mi zjevila Panna Maria. A ještě zvláštnější je, že mluvila... a požádala mě, abych na místě, kde dříve visel na starém buku její obrázek, postavil její sošku...“, začal výminkář Malý. Odezva od kaplana Dvořáka byla spíše opatrná. „Jenže, když jsem její přání nesplnil, tak se mi sen zdál podruhé, ba dokonce i potřetí...“, pokračoval výminkář. A pak položil kaplanovi otázku přímo: „Co tomu říkáte?“ „Což o to, sen je sen, ale proč by zde nakonec soška nemohla být?“

A pak se celá věc velice rychle roznesla nejen celým Smržovem, ale i širokým okolím. Snad ji roznesl místní policajt Řehák, jak jinak by se o tom tak rychle dozvěděl i místní starosta, jisté je, že se o sošce hovořilo i mezi poutníky do Vambeřic. A nejen hovořilo. Jak už to obvykle mezi těmi nejchudšími, kteří jsou sami potřební, bývá, zrodila se i sbírka. Krejcárek ke krejcárku a tak páter Dvořák mohl brzy sošku vysvětit. Vypínala se na dřevěném sloupku hned vedle studánky. A co lidí přišlo! A co dalších krejcárků přibylo! Netrvalo dlouho a mohla být postavena kaplička. I to je již dávno, někdy ve druhé polovině devatenáctého století. Kaplička zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. A každou poslední květnovou neděli se k ní konaly mohutné poutě. Co konaly? Opět se stále konají. Kaplička stojí dodnes. Jen ta studánka je jiná. V té původní utopilo svůj žal nešťastně zamilované děvče z Rasošek. A tak studánku zasypali a vykopali novou. Tahle byla přesně na opačné straně kapličky. Spoutali ji skruží, vytvořili nad ní stříšku a vodu vedli hliněnou trubkou do pískovcového koryta, které zapustili do země. O poutích bylo vody stále více zapotřebí, proto otvor koryta vždy ucpávali obrovskou dřevěnou zátkou.

Poutníci, hlavně ale poutnice, se k vodě jen hrnuli. Nejen že si výtečnou vodu brali domů na pití, přímo od zdroje, ale v korytě si pečlivě omývali ruce, tváře a hlavně oči. Kdysi totiž přijela v překrásném kočáře ke studánce manželka správce statku v Sadové. Odjakživa jí oči nesloužily tak jako jiným lidem. A zrak léty nebezpečně slábnul. Hrozila slepota. Proto s důvěrou v pomoc Matky Boží se sklonila nad vodní hladinou a dlouze, předlouze si omývala unavenou tvář. Její rty tiše šeptaly modlitbu. Domů si odvezla zásobu vody ze studánky a její kočár se pak objevoval u kapličky pravidelně. Voda ji uzdravila a lidé za Smržova jí počali důvěrně říkat - „paní Sádovská“. A studánka dostala také své jméno „zázračná studánka smržovská“.

A procesí a družičky a petardy z hmoždířů, kostelní korouhve a někdy i tisíce lidí. V takových chvílích to již nebylo to místo, ten kout zvoucí nevtíravě a pokojně k rozjímání. A časem pak si lidé přestali vážit nejen svých světců, ale dokonce i té křišťálově čisté ledové vody. A tak znečištěná studánka musela být zasypána a nová - v pořadí již třetí - ta dnešní, zbudována o něco výš a blíže kapličce. Voda vytéká do původního koryta tak, aby se nechala chytat do nádob.

Žádný další zázrak zázračné studánky neznáme. Zázrak opět nastane, až se zase osamělý poutník zastaví u studánky, posedí u kapličky, nadechne se opojného lesního vzduchu, zaposlouchá se do tajemného šumu stromoví a bude tiše rozjímat o smyslu své každodenní pouti, o směru svého snažení. A tím největším zázrakem bude, když po jeho odchodu nebude studánka zahlcena nečistotami, zdi kapličky nebudou posprejovány rádoby uměleckými výlevy a sošky andílků budou dále na svém místě.

Snad se všichni ve zdraví tohohle zázraku dočkáme...