o pyšné Apoleně

Jednoho dne se z lovu vracel mladý myslivec Jan. Byl unavený, hladový a žíznivý. Cestou uviděl jabloň obsypanou krásnými zrajícími jablky. Pod stromem odpočívala Apolena, dcera pána z Rýzmberka. Jan ji požádal, zda by mu nedala jedno jablko, protože měl po dlouhé cestě velikou žízeň. Apolena však byla pyšná a nevlídná. Janovu prosbu považovala za drzost a jablko mu odmítla dát. Jan se tedy rozhodl, že si jedno utrhne sám. Apolena ho za to udeřila do tváře. Jan se rozzlobil a pohrozil jí nožem. To se mu stalo osudným. Apolena běžela zpět na hrad a svého otce přiměla, aby Jana potrestal. Ještě téhož dne byl Jan dopaden a uvržen do věže, kde ho nechali vyhladovět. Janova smrt však měla pro Apolenu strašlivé následky. Začala ztrácet svou krásu, onemocněla a do roka zemřela. Také jabloň, pod kterou k události došlo, začala chřadnout. Přestala rodit, uschla a zůstal z ní pouze mrtvý pahýl. Tím však příběh neskončil. Podle pověsti se Apolenin duch dodnes toulá hradem. V ruce drží krásné červené jablko a hledá mladíka, který by si je od ní vzal. Teprve když nějaký muž její jablko přijme, bude její prokletá duše vysvobozena.