O podzemní chodbě

Mezi vesnicemi na Chodsku je také Draženov, na severozápad od Domažlic na hodinu cesty vzdálený. Tam v jednom statku ve sklepě viděti je otvor do chodby, neznámo kam vedoucí. Říkají, že se tamtudy chodilo do podzemní síně. V té síni prý shromažďovali se za doby náboženského pronásledování Čeští bratří ke kázáním a k bohoslužbám, když jim bráněno bylo svobodně víru svou vyznávati. Také se povídá, že chodba ta vede až do sousední vsi Ždánova.

Nikdo se však do chodby neodvážil, aby se přesvědčil, co na těch řecích pravdy. Slýchali prý také lidé, když půlnoc přišla, z té chodby takový zvuk, jako by tam někdo dveře nějaké otevřel a zase zabouchl, a to vždy po třikrát. Ale za nic na světě nebyl by tam nikdo šel.

Jednou na podzim přišel do toho draženovského statku voják. Šel z vojny, měl vyslouženo a ubíral se domů. Bylo k večeru, když dorazil do Draženova, a že byl denní cestou utrmácený, chtěl ve vsi přespat. Zabouchal ve statku na dvírce u vrat, a když mu přišli otevřít, prosil o nocleh. Že třeba pod kůlnou se vyspí, jen aby nemusel někde v širém poli zůstat; měloť se k dešti, bylo chladno, nevlídno. Hospodář byl dobrý člověk, povídá: „Jen ty tu, vojáčku, ostaň, však tě už někam uložíme. Vlezeš si na půdu a tam budeš spát v seně jako kníže pán v prachových peřinách. Ale zatím tu s námi povečeř!“ To zrovna hospodyně přinesla na stůl mísu s polévkou, všichni sedli kolem, a brzy byla mísa prázdná. Potom hospodyně z hrnce vařené brambory na stůl vysypala, brali si, loupali, solili, jedli. Po večeři vytáhl voják dýmku a měchuřinu s tabákem, také hospodáři podal, aby si nacpal dřevěnku, zapálili a kouřili. Povídalo se, povídalo, voják vyprávěl, jak bylo na vojně, co zkusil a co ve světě viděl. Čas utíkal, až se ve starých hodinách rafičky na dvanáctce sběhly. Hrklo v hodinách a odbíjely půlnoc. Hovorný voják se odmlčel, v jizbě všichni ztichli. Sotva poslední ráz v hodinách dozněl, najednou venku rána se ozvala, jako když někdo dveře otevřené přibouchne. Zarazili se všichni, poslouchali. Bouchnutí ozvalo se po druhé a po třetí. Voják pohleděl na hospodáře, jako by se ptal, co to znamená. A tu mu hospodář pověděl o té chodbě ve sklepě a také o tom, že se tam nikdo neodváží. „Bázliví jste tu všichni,“ voják mu na to, „protože jste nic ve světě nezkusili. Však na vojně člověka bázni odnaučí. Dát vás tak někoho v noci k prachárně za městem na stráž! A abyste věděli, já se tam půjdu do toho sklepa podívat. Však zvím, co je na tom povídání.“

„Chraň Pánbůh,“ ulekaný hospodář zrazoval, „aby ses takové věci odvažoval! Spatně by to pro tebe mohlo skončit.“ Ale voják jinak nedal, než že půjde. Hospodář, když viděl, že mu to nevymluví, říkal, ať počká do rána, potom tedy ať se tam do sklepa podívá, chceli mermomocí. Voják se smál, že by mu zvědavost spát nedala; jen ať mu dají lucernu a nějaký klacek, co by se jím obránit mohl, kdyby tam na něj někdo vyskočil, a že on půjde hned, že se ani za mák nebojí. A tak mu tedy konečně dali rozžatou lampičku a hůl břinkovici, hospodář s čeledínem vyšli s ním z jizby, venku přiklop od sklepa zvedli a po schodech sestupovali. Čeledín ještě loučí svítil, aby lépe vidět bylo. Dole ve sklepě ukázal hospodář vojákovi otvor do té chodby a voják hned tam srdnatě vkročil. Ještě se ohlédl a povídá: „Počkejte tu, zavolám, přijduli k nějakým dveřím.“

Potom šel ten voják dál a hospodář s čeledínem dobře viděli, že se chodba zatáčí stranou, světlo zmizelo. Zdálo se jim, že už je hodně daleko, když najednou slyší: „Tady je to!“ o potom rány, jako když někdo na dveře bouchá. V hospodáři a čeledínovi zatajil se dech, ale v tom okamžení zalehl k nim hrozný výkřik a potom rána, jako bouchnutí těžkých dveří. Ti dva ve sklepě ulekli se hrozně: Čeledínovi leknutím louč z ruky vypadla; nežli ji zvedl, zhasla. Stáli teď potmě, třásli se strachy, poslouchali, co se ozve. Ale nic — bylo ticho. Tu hospodáře i čeledína taková bázeň přepadla, že v té čiré tmě začali schody hledat, hmatajíce kolem. Šťastně se dostali ke schodům a opřekot hnali se nahoru. Vyděšeni vrazili do jizby, sotva ze sebe vyrazili, co se stalo.

Nikdo ve statku do rána strachy oka nezamhouřil. Čekali, vrátíli se snad voják, ale ten se nevrátil. Ani ve dne neměl nikdo odvahy, aby se do chodby ve sklepě podíval, a tak zůstalo nevysvětleno, co se s vojákem stalo. Že pak nevěděli, odkud byl, ani nemohli z draženovského statku podati zprávy o něm, jak zmizel. Vícekrát se nikdo do té chodby neodvážil.