O Joštovi

V temném středověku seděl na této tvrzi na úpatí Doupovských hor zpustlý rytíř Jošt. Klel tak odporně, že jeho o něco méně zpustlé čeládce vstávaly vlasy hrůzou na hlavách. Jošt by rád přepadával pocestné, ale ti se kraji vyhýbali. Soustavně odíraní poddaní už také nic neměli a mocnějších sousedů s hrady a početnými posádkami se rytíř bál. Vyrážel alespoň se svými pohůnky na lov do okolních hlubokých lesů, aby mordoval veškerou zvěř na potkání. Výjezdy si zpestřoval násilnými skutky, jak se jen našla příležitost. Poustevníkovi Vilémovi vzal růženec a ještě se rouhal tak strašlivě, že svatý muž upadl do mdlob. Uhlířům na Jedlinách nebylo co sebrat, tak jim alespoň zbořil milíře. Hajnému Vinckovi ukradl ženu Antonii. Když to lesník zjistil, utíkal se do poustevny pomodlit, aby si Jošt ráčil panovačnou manželku nechat. Vzkřísil omdlelého poustevníka a jeho motlitba došla vyslyšení. Antonie se sice za několik hodin vrátila, ale po ukrutnostech, které s ní zlotřilý rytíř prováděl, načisto oněměla.

Na tvrzi tiše trpěla Joštova paní Běta, osoba soucitná a mírná. Za svého muže se trpělivě modlila. Čas od času vykropila Křečov svěcenou vodou. Poddaným podstrkovala grošíky, jednak aby neumřeli hlady, jednak aby po lesích tesali kříže. Sama pak na rozcestích a jiných významných místech nechávala stavět Boží muka.

Mocnosti pekelné o Joštovi pochopitelně věděly. Bylo jim jasné, že jde o šibeničníka, zralého pro věčné zatracení. Jenže se mu zatím kvůli té svatosti okolo nemohly dostat na kobylku. Jedné noci se v pekle konala porada, jíž předsedal samotný Lucifer. Ďáblové probírali kauzu Jošt kolem dokola, ale jádra problému se dobrat nemohli. Tu dostal Lucifer nápad. Na pomezí pekla přece žijí spřízněné bytosti, jimž znamení kříže neuškodí. Nepodléhají sice Luciferovi, ale za trochu ústupků službu neodmítnou. Zvláště, jde-li o nějakou špatnost. Neprodleně vyrazil čertovský posel, aby se za chvíli vrátil s hrabětem Drákulou. Sinalý šlechtic vyslechl žádost a zasípěl stručně „Co za to?“ Lucifer dupl kopytem „Jeho zbrojnoši jsou cháska propadlá peklu. Já ti jednoho dám. No tak dva. K čertu s tebou, dobře, všechny!“ zaržál pekelník a ve vzduchu začpěla síra. Drákula se usmál, což se zevně projevilo jako odporný škleb „Pošlu ti tam vlkodlaka, kníže (Drákula si potrpěl na šlechtické tituly). Neboj se, dostane ho!“

Druhý den seděl před Křečovem velký černý pes. Skučením se domáhal vstupu. Jošt se na něho podíval přes hradby a zaradoval se při pohledu na rudou tlamu, plnou ostrých bílých zubů a svalnaté tlapy. Teprve teď bude mít štvanice tu pravou šťávu, pomyslel si a zhůvěřile se zašklebil. Nechal zvíře vpustit dovnitř. Pes důstojně vešel, obešel rytíře a důkladně ho očichal. Zamával huňatým chvostem, sedl si proti němu a zkoumavě se zahleděl žlutýma očima. Z okna vyhlédla paní Běta a poznamenala se znamením kříže. Zvíře se jakoby ušklíblo a rytíř trochu znejistěl. Kdyby nešlo o negramotného feudála, zneklidněl by mnohem víc, zvlášť pokud by si všiml, že nedaleká louže odráží na své hladině věž tvrze, samotného Jošta, ale nikoli psa, sedícího před ním. „Nic mu nedávejte, ať je divoký, čeládko líná“ zavrčel pán Křečova, aby zakryl rozpaky. „Zítra se jede na lov!“ Ráno pes našel neobvykle velkou jelení stopu a vyrazil po ní. Aniž se viditelně zadýchal, ubíhal míli za mílí. Zbrojnoši brzy odpadli a za psem cválal už jen Jošt na zpěněném koni. Konečně minuli poslední kříž. Pes se zastavil a táhle zavyl. Kůň se vzepjal a rytíř sletěl na zem. Nezůstal na ní ležet. Za hromového rachotu se propadl do podzemí. Ve vzduchu se jen pomalu rozplýval oblak čpavého dýmu. Pes se spokojeně olízl dlouhým, rudým jazykem a vydal se po vlastní stopě zpět. Za chvíli potká nejrychlejšího zbrojnoše …