O borotínském pánovi

Žil v Borotíně na zámku pán, o jehož chtivosti a krutosti si poddaní jen šeptem vyprávěli. Ve své chamtivosti toužil po stále větším a větším bohatství, až se spojil se samotnými mocnostmi pekelnými. Upsal se čertu za to,že mu bude nosit zlato a stříbro, přímo celé hory… Za to čertu náležela jeho duše až umře.

Přešla mnoha léta, jako malí okamžik a jednoho dne se objevil čert, dřív než bylo psáno ve smlouvě. Ale pán se sním dohodl ať tedy čert postaví v lese kostel a pak, že si může vzít jeho duši.

Před ránem vyrazil pán k onomu místu, kde upsal duši a zamrazilo ho, v temnotě mezi stromy vyrostl z ničeho nic kostelík, jen zvon ještě chyběl. A tu se už také ozvalo funění jako od dravé zvěře, jak čert supěl námahou pod tíží. Zvon pověsil na věž a spěchal pro jeho srdce.Pán se vzpamatoval a pádil k Borotínu. Zabušil na první chalupu a povídá: „Hej, babičko, tady máš hrst zlaťáků, na nic se neptej a jdi honem do lesa.Tam potkáš pantátu s břemenem, pozdrž ho, co kohout zakokrhá.“

Stařenka žasla. Nebylo zvykem u borotinského pána, aby rozdával poddaným a laskavě na ně mluvil. Přesto vyhověla jeho přání. Rychle se přistrojila a vydala se do lesa. Potkala opravdu jakéhosi chlupáče s pytlem na zádech.

I začla se ho vyptávat, a opravdu se jí podařilo čerta zdržet. Náhle nad Borotínem zakokrhal kohout . Čert vztekem rozpálen odhodil své břímě, a jako kouzlem nedaleký kostel rozsápal, že z něho byla jen hromada kamení.

Pán si vážil toho, že dostal druhou šanci, už nebyl jako dřív.Zmizeli všechny oslavy a náruživé veselí a na své podané už nebyl špatný.