O Venušiných žínkách

Nedaleko Nové Pláně se nachází Krahujčí skála, kde pobývají v skryté jeskyni skalní víly, kterým se říká Venušiny žínky. Ty přináší tomu, kdo je potká za měsíční nocí, veliké štěstí.

V dřívějších dobách chodilo mnoho lidí ke Krahujčí skále v naději, že spatří některé z těch jemných stvoření a že, jak slibovala tradice, každé přání vyryté do kousku březové kůry a položene do mechu, bude splněno. Tato legenda se traduje od dob, kdy se vydal ke Krahujčí skále jistý Jáchym z Valšova, kterému se toho roku vůbec nedařilo. Úroda byla špatná, dobytek umíral a rodina trpěla hlady. Víly ale dobře věděly, že neúrodu nezpůsobila nepřízeň počasí, ale sedláková lenost a neschopnost. Když Jáchym poklekl na mechový koberec a položil na něj březovou kůru, na níž bylo vyryto přání, ať se jeho sýpky naplní zrním, vytoupila ze skály Venušina žínka. Káravě pohlédli klečícího muže, sebrala ze země březovou kůru a tiše si přeříkala to, co bylo na ní napsáno. Z jejích úst však vycházela úplně jiná slova – taková, jimiž sedlák žádá dobré víly, aby jej zbavily lenosti a nechuti k práci. Víla opět položila kůru do mechu a zmizela ve skale. Sedlák nevěřícně hleděl na vyrytá písmena. Stálo tam vše přesně tak, jak před chvílí slyšel. Vrátil se domů a skutečně od toho dne pracoval s velkou chutí a jeho život se změnil k dobrému. Příhodu si sedlák nenechal pro sebe a tak lidé, kteří přinášeli svá přání ke Krahujčí skále, už věděli,že moudré víly neošidí. Věděli, že Venušiny žínky splní jen to, co člověk opravdu potřebuje. Později se říkáválo o těch, kdo žehrají na osud zmařený vlastní vinou, že píší nářky do Jáchymovy kůry.