Tři bratři

Jednomu z hradních pánů sloužili tři bratři. Byli to mládenci ztepilí, rytířských mravů, svému pánu sloužili věrně a oddaně. Kamkoli pán jel, vzal je s sebou, ať to bylo na hony či na hostiny, do pole válečného či k zápasům. Bratři byli všude svému pánu jen ke cti, vedli si opravdu rytířsky. Tím si získávali lásku ostatních, pozornost a slávu. Ale všem se nikdo nezachová. Ten, kdo má mnoho slávy, má i mnoho závisti. Nejen přízeň pánova, ale i jejich vybrané způsoby byly mnohým solí v očích. A když tak zase jednou se svým pánem vyjeli a koně jeho bujaré a krásné svou pevnou rukou krotili, jeden z jejich nepřátel, zlý a nenávistný muž, který duši svou čertu upsal a naučil se od něj různá kouzla, pohleděl zlýma očima na jejich koně i na koně knížecí družiny a všechny začaroval. Krev se jim v těle zpěnila a zkazila a padla na ně těžká nemoc. Mládenci to spatřili a velmi se zarmoutili. Ale jako praví rytíři dobře rozuměli všemu, co k pravému rytířství náleží, uměli i svým koním pomoci. Vyndali ihned pušťadla ze své torby a svým nemocným koním otevřeli žíly a krev vypustili.

Všichni členové knížecí družiny se zarazili a s napětím očekávali, co se stane. Koně tří bratrů padli slabostí k zemi a leželi bez hnutí. Ale jen nakrátko. Po chvíli opět vyskočili, vesele zařehtali a byli zase zdrávi. Tím povzbuzeni i ostatní členové družiny, vytáhli pušťadla ze svých toreb a provedli stejný léčebný zákrok na všech knížecích koních. I jim se vedlo stejně dobře. Radost všech byla veliká. Kníže, který již viděl velikou škodu na svých koních, byl potěšen nejvíce. Aby se svým mládencům odvděčil, obdaroval je hojnými dary a přikázal jim ozdobit jejich rytířské štíty třemi pušťadly v jedno spojenými. A bratři v upomínku zármutku, který hrozil knížeti, kdyby o koně přišel, zasadili si na přilby pušťadla barvy černé. Znamení toto pak nazývali „znamením hříče“. Jejich potomci žili na Moravě celá staletí, stali se rytíři slavnými a hodnými svého rodu. Zvali se Bítovští ze Slavíkovic.