O strážci Jizerských hor

Pohoří na severní hranici České republiky mají odjakživa své patrony. Těmi nejznámějšími jsou Krakonoš, Rampušák či Praděd.

Jenom Jizerské hory dlouho takového ochránce a vladaře neměly. Jednou tato situace nedala spát Krakonošovi s Rampušákem a rozhodli se, že pro Jizerské hory takového mocného ducha musí obstarat sami. Nejprve museli vybrat místo, odkud by měl nový vládce nejlepší výhled po celém kraji, aby věděl, co se kde šustne a mohl odměňovat či trestat skutky obyvatel a návštěvníků. Hledali dlouho, až nakonec objevili kopec jižně od Tanvaldu jménem Muchov. V tom kopci vyčaroval Krakonoš rozlehlou jeskyni, zatímco Rampušák obstaral vichřici a bouři, při nichž se hory jen chvěly. Sama od sebe padla na kopec mlha. Dlouho trvalo, než začala klesat. A když už po ní v celém kraji nebylo ani památky, v jeskyni pořád zůstávala. Až se zhmotnila do vytáhlé průsvitné postavy v dlouhatánském kabátě. Její hlavu chránily široké dubové listy, stínily obrovské uši i blýskavé a zářivé oči. Nejvýraznější však byly ruce. Sukovité prsty vyčnívaly ze spleti houževnatých kořenů. Na první pohled bylo jasné, že kdo se do těch rukou dostane, dopadne zle. Krakonoš s Rampušákem byli spokojeni, do deštivých Jizerských hor by se nikdo jiný nehodil. „Ale jaké jste mi vlastně dali jméno?“ ozval se tichým hláskem nový duch hor. Tady byla každá rada drahá. Krakonoš s Rampušákem jen zírali jeden na druhého, ale kloudný nápad nikde. Nakonec do ticha zahoukala sova: „Úhúúú, uhúúú, muhúúú!“ A vtom to Krakonošovi zapálilo. „Budeš se jmenovat podle toho houkání Muhu, poněvadž jsi stvořený z dešťové mlhy. Tak dostal bájný ochránce Jizerských hor své jméno a byl spokojený.