Sedm studánek

Kurucové byli původně křižáci, naverbováni v Uhrách k boji za osvobození Svaté země, kterou tehdy drželi Turci. Postupem času, jak vojenské neúspěchy křižáckých výprav rozkládaly morálku křesťanských bojovníků a vidina snadného zbohatnutí z válečné kořisti se rychle rozplývala, obraceli se tito válečníci proti svým sousedům a podnikali loupeživé výpravy i do Moravské země. Za vpádu Kuruců museli lidé snášet hrozná ukrutenství. Ubránit se nemohli, protože neměli čím, a tak alespoň na kopcích stavěli hranice a k nim hlídky, které dávaly pozor, a v případě nebezpečí hranici zapálili, a tak ohněm upozorňovaly na nepřátelské vpády. Lidé, kteří se nemohli ukrýt v hradech, prchali do lesů a nepřístupných skrýší, aby přečkali nejhorší čas.

Jednou také na Kočičím hradu vzplál veliký oheň na znamení, že se blíží Kuruci. Lidé v panice prchali do lesů, někteří jen tak, aby si zachránili holý život, ale většina, zvláště ti bohatší, brali s sebou i dobytek a vůbec veškerý cenný majetek. Kuruci vtrhli do Hostětína, ale nenašli v celé dědině nikoho, ani kořist, která by stála za řeč. Použili proto k vypátrání lidí domácí psy, které odvázali od bud. Ti je někdy dovedli po stopě svých pánů až k jejich úkrytům. Zvláště se ozýval křik a nářek na Stohyňách, u lesa Krahulky.

Když Kuruci dědinu vydrancovali a odtáhli dál, lidé se pomalu odvažovali vycházet ze svých skrýší a pátrat po těch, co se nevrátili. Někteří nebojácní se šli podívat na Stohyně, co se tam vlastně stalo. Naskytla se jim otřesná podívaná. Sedm krásných hostětínských panen leželo tam zabitých a u každé byla studánka, nikoliv však vody, ale slzí, které každá vyplakala.

Hostětínská děvčata složila na památku zabitých družek dnes již skoro zapomenutý nápěv:

Ach, škoda, přeškoda hostětských panenek které zabil Kuruc u sedmi studánek.