Klabonos a vranka

Před dávnými časy žil ve Všemilech dřevorubec, jehož jedinou vášní bylo svážet dříví z lesa do vsi. Věrnou pomocnicí mu byla tichá kobylka jménemVranka. A jak to tak bývá, že zvíře má otisk podoby svého pána a naopak, podíval-li se někdo na dřevorubce z profilu, spatřil, že mu nos skoro splývá s čelem v mírném oblouku, a proto se mu neřeklo jinak než Klabonos.

Muž s koněm byli za ta léta tak sehraní, že dřevorubec nemusel Vranku slovy pobízet, pouze jí několika zvláštními zvuky naznačoval, zda má stát, jít či ukročit stranou.

Jednou táhli ze Všemilské planiny do vsi úvozem kládu, když nad nimi zakrákal havran. „Špatné znamení," řekl si dřevorubec a nerušeně pokračoval v práci. Náhle se před nimi zjevila černá žeňka, špitla kobylce pár slov do ucha, a ta začala na místě jančit tak, že si o kládu zpřerážela všechny nohy. Klabonos se jí marně snažil pomoci, nebylo to nic platné, proti černé žeňce nebylo obrany. Když dřevorubec spatřil, jak jeho milá klisnička trpí, vzal do ruky sekeru a jedním úderem ukončil její trápení. Poté objal nebohou kobylku a takto s ní zůstal po celou noc, která se mezitím snesla.

Když druhý den kráčeli vesničané kolem, spatřili u cesty dva zvláštně se překrývající kameny – to Klabonos a Vranka zkameněli v objetí...