O hřbitově, vrahů, zlodějů a čarodějnic

Málokdo už ví, že počátkem sedmnáctého století byl na vrchu U Tří lip založen hřbitov, kde se pohřbívala těla vrahů, zlodějů a také čarodějnic. Jejich duše tu bez klidu obcházejí a v noční temnotě dávají najevo svou přítomnost světélkováním a různými zvuky, které děsí pocestné. Mnozí se tomuto místu vyhýbají dodnes, protože příhoda, kterou zažil jistý usedlík z Krahulci, se tenkrát rychle roznesla po celém okolí a někde se vypráví dodnes.

Pavel, rodák z Krahulčí, šel jedné noci do Huzové, kde chtěl být časně zrána, aby pozval ranhojiče ke svému nemocnému koni. Po hodině chůze usedl nedaleko hřbitova, aby si odpočinul.

Náhle jeho snění přerušil táhlý a pronikavý zvuk, ozývající se z nedaleké houštiny. Zvolna se měnil v příšerný chechtot, až se Pavlovi hrůzou sevřelo srdce. Chtěl vstát a utíkat, ale nohy mu zdřevěněly, tak se jen bezradně rozhlížel, odkud to tušené nebezpečí přijde. Vtom se okolní les rozzářil, stromy zbělely mlhou, vánek předal žezlo vichřici a ta sklonila koruny stromů k zemi. Pavel se otočil a podíval se na nedaleko stojící tři mohutné lípy. Uviděl, jak se najednou silný kmen jedné z nich rozevřel a vystoupila krásná dívka, která držela v rukou zlatou ratolest. Zlehounka našlapujíc přistoupila dívka k Pavlovi: „Vítej, poutníku, na tomto místě a přijmi ode mne tuto zlatou ratolest. Může ti velmi pomoci. Čeho se jí dotkneš, promění se ve zlato. Nebudeš už muset žít v nouzi, budeš bohatý a můžeš vládnout všemu. Předplatíš si dlouhý a šťastný život, lidé si tě budou vážit a staneš se obávaným, protože bohatství jde ruku v ruce s mocí. Vezmi si ji,“ dívka podávala Pavlovi větvičku. Pavel sevřel pevněji ruce v kapsách, kam mu jeho žena před odchodem z domu nasypala snítky levandule pro štěstí. „V noci nevěř ničemu, co tě osloví. Jsou to jen přízraky, které lákají dobré lidi do černých propastí. Jejich hlas vzbuzuje důvěru, ale sotva přikývneš, změní se v příšery, z jejichž objetí už nikdy nevyklouzneš. Pamatuj na to a nevytahuj ruce z kapes,“ tak pravila Pavlova žena, která slyšela už mnohé o kouzlech a čárech zlých mocností. „To mi ani ruku nepodáš?“ zeptala se dívka a přiblížila svou dlaň s ratolestí blíže k Pavlovi. „Snad neskrýváš v těch kapsách nůž? Bylo by to stejně marné, ze mne nikdy krev neteče, jsem bytost stvořená z vánku a pavoučích sítí. Ale mám srdce, a proto ti chci pomoci. Tak pojď blíž, vezmeš si zlatou ratolest a já se zase vrátím tam, kde nežijí tvorové z masa a kostí.“ Usmála se, ve tváři měla laskavý výraz, ale přesto Pavel, i když jen na vteřinku, zahlédl v jejích očích cosi pekelného.

Vzpomněl si na slova své ženy a nehnul se ani o krok. Dívka jakoby ztrácela trpělivost a začala žadonit: „Proč mi nevěříš? Nejsem zlá, to jen tvá fantazie tě vede cestou obav a strachu,“ snažila se Pavla přesvědčit o svých dobrých úmyslech. Ten byl ale v tu chvíli už rozhodnut. „Nech si svou zlatou ratolest a sama si s ní běhej za bohatstvím. Já je nepotřebuji, nestojím o tvůj dar, sám budu roztáčet kolo svého osudu a vím, že bude záležet jen na mně, bude-li se točit tím správným směrem. Nechci patřit k těm, kteří směnili svá srdce za zlato a drahé kamení a chodí ted po světě plni neklidu a obav z toho, budou-li mít dosti času na to, aby si svého bohatství užili. Já si vystačím s tím, co mi bylo dáno pro určený čas mého života a co je ve mně tak hluboko uloženo, že ani sebedelší zlodějská ruka na to nedosáhne.“

Pavel byl moudrý člověk a právě moudrost byla jeho bohatstvím. Z jeho kapes se začala linout vůně levandule, vítr se ztišil a zjevení krásné dívky se rozplynulo. Pavel, zcela vyčerpán, znovu usedl, když tu do ticha zazněly čísi kroky a před unaveným mužem stanula vysoká postava oděná do černého rubáše. „Odolal jsi. Jako jeden z mála, kteří tudy prošli. Většina z nich přijala nabídnutou zlatou ratolest, a když uplyne jejich čas, budou tu ležet mezi námi. Já strážím tyto mrtvé duše, které nenajdou nikdy klidu a jejichž vykoupením je to, že předají zlatou ratolest někomu jinému, aby je zase vystřídal. To je věčný koloběh ztracených duší,“ povzdechl strážce mrtvých a dodal:“ Ale tobě pomohu, protože jsi pochopil, že zákony tohoto koloběhu jsou neúprosné. Vyvedu tě z těchto míst, než se opět objeví ruka se zlatou ratolestí.“ V tu chvíli začalo svítat, sluneční paprsky probleskovaly mezi stromy, ptáci se rozezpívali, na trávě se zatřpytila rosa a Pavel najednou stál na cestě, odkud spatřil střechy domků v Huzové. Došel do vesnice a tam začal na návsi svolávat lidi, aby jim mohl vypovědět, co v noci prožil. Někteří mu nevěřili, někteří se báli, když nahlédli do svého nitra, jiní zase věděli, že i oni by bez úhony prošli cestou kolem hřbitova, protože ten, kdo má laskavé a dobré srdce, nemusí se ničeho bát. A toto platí dodnes, i když hřbitov je zarostlý, lípy připomíná jen zašlý nápis a zlatá ratolest se podle všeho za dlouhá léta rozpadla v prach.