O Čertové skále

Kdysi žil ve šternberku hrnčíř Blažej.Byl to člověk pracovitý, rád si sice popil, ale jeho největší vášní byla karetní hra. Každého večera v hostinci vytáhl balíček s osmačtyřiceti čertovskými obrázky a pak už jen hledal někoho, kdo se s ním pustí do hry.

Při jedné prohře, smutně vyšel z hospody. Domů se mu ale nechtělo. Tak si zašel ke skále za Šternberský hrad. Tu si lehl do trávy a díval se upřeně do hvězd. Byl rozhodnutý zanechat hraní. Proto zahodil karty se slovy: "Ať jsi je vezme čert!"

Náhle však spatřil, jak se z vrcholu skály valí přes kameny ohnivý sud, který vzápětí dopadl s ohromným rachotem k jeho nohám. Blažej zděšeně uskočil a nevěřícně hleděl na sud, který ze všech stran olizovaly červené plamínky. Potom se ozval velký praskot a ze sudu vyskočil chlupatý tvor s ježatými vlasy, ze kterých trčely rohy. Na jedné noze měl kravské kopyto a páchl sírou. „Víš přece, že čerti jsou bytosti zdvořilé a přijdou na každé zavolání. Chceš mi vrátit karty. Ale já ti navrhnu něco lepšího. S mou pomocí budeš vždycky vyhrávat, ale něco za něco. Polovinu toho, co získáš, mi potom přineseš na vrchol této skály, a to přesně za měsíc, když měsíc bude v úplňku,“ řekl čert a podával Blažejovi malinký plátěný pytlíček. „V tom pytlíku je čertovským kopytem rozdrcený křen, a když jej zavěsíš pod stůl, u kterého budeš hrát, máš výhru v kapse,“ dodal čert a tázavě zašilhal na hrnčíře. Ten v tu chvíli nevěděl, jestli je více omámen čpavým zápachem síry, nebo nenadálým zjevením, Tak pokýval hlavou a pytlíček přijal. Čert se odporoučel s varováním, aby Blažej nezapomněl na dohodu, a jestli se propadl hned nebo až za chvíli, to hrnčíř nevěděl, protože už nedočkavě utíkal zpátky do krčmy.

Od toho dne opravdu pokaždé vyhrával, a protože ve městě s ním už nikdo nechtěl soupeřit, začal navštěvovat i okolní vsi a zbohatl tak, že jeho hrnčířský kruh zahálel a byly na něm pavučiny.

Nastávající úplněk toho roku připadl zrovna na jakubovskou noc. Blažej s přibývajícím měsícem dostával stále větší strach ze setkání s čertem. Poslední noc před úplňkem už nemohl ani oka zamhouřit a stále přemýšlel, jak by mohl na čerta vyzrát. A protože ho nic nenapadlo, vydal se časně zrána za jednou šternberskou ženou, která se prý vyznala v čarování a zahánění zlých sil.

Té se se vším svěřil a ona mu slíbila, že mu pomůže, ale jen tehdy, když rozdá svůj nepoctivě nabytý majetek chudým lidem. Blažej se dušoval, že tak udělá. „Ale já jsem toho už dost utratil, jak to tedy můžu všechno vrátit?“ zeptal se. „To, co máš, rozdáš. To, co už nemáš, odpracuješ na svém hrnčířském kruhu,“ odpověděla žena. „O půlnoci zajdeš ke skále a vezmeš si s sebou jen dvě věci. Čertovský pytlíček a džbánek s jakubovskou krví, kterou ti večer naleju z čerstvě zabitého kozla. Tu krev na úpatí skály vypiješ a vylezeš nahoru. Tam čertovi vrátíš, co mu patří a ostatní uvidíš sám.“ O půlnoci došel Blažej pod skálu, vypil jakubovskou krev a začal šplhat nahoru. Tam už čekal čert, tentokrát v podobě pána s křídově bílou tváří a v černém plášti: „Oblékl jsem se slavnostně, když mi přinášíš bohatství. To víš, peklo potřebuje mnoho peněz, aby mělo na skupování lidských duší!“ Náhle se však čert zarazil, když uviděl, že Blažej přichází s holýma rukama. Podrbal se na kudrnaté hlavě a udiveně vypoulil zelené oči. „Kde máš mé peníze?“ vrhl se na Blažeje. Ten však čerta chytil za nohu a uhodil s ním o skálu. Čert byl proti síle jakubovské krve úplně bezmocný, zeslábl jak věchýtek. Když ho Blažej ještě jednou uchopil za kopyto a třískl ním do kamene, ze skály vyšlehl plamen. Blažej pak po chvíli otevřel oslněné oči, ale nic neviděl. Zmizel i pytlíček s křenem, a jestli si ho čert vzal nazpět do pekla, nebo shořel v žáru plamene, to už bylo hrnčíři jedno. Na skále zůstal jen otisk čertova kopyta, jak se rohatý vší silou odrazil, aby byl co nejdříve v pekle. Blažej dodržel vše, co slíbil, a až do konce života laskaly jeho ruce hlínu a mnohé domovy krášlily jím vyrobené džbánky, mísy, hrníčky a vše, čím toto krásné řemeslo činí lidský život hezčím.