Hastrman u Černé

Pacholek jel orat na pole. Práce šla příliš zvolna, což přičítal velké lenivosti dobytku. Koně vypřáhl a zasedl na blízkou louku, aby se napásli. Na louce spatřil krásných pár koňů. Rychle přehodil jim chomouty koňů svých a oral. Práce se výborně dařila. Za malou chvíli zoral velký kus pole. Nyní zapřáhl opět své koně a dooral ostatek. Konečně pohlédl na celé pole; jak se ulekl! Pole bylo zoráno jen tam, kde oral svými koňmi; kde cizími, zůstalo nezorané. ――— Přiblížila se neděle, pacholek šel navštívit svou holku Mařenu. Cesta vedla ho kolem jeho pole a nám známé louky, na které se pásl jen jeden kůň. Pacholek si pomyslil: »Počkej, zaneseš mne k mé Mařeně!« Sotva na koně sedl, vyskakoval kůň vysoko, běhal z pole na pole, sem a tam, kotrmelce dělal tak dlouho, až pacholek zůstal ztlučeny na zemi ležeti. Vzpamatovav se po chvíli, dobelhal se domů, kde svou nemilou příhodu vypravoval. ――— Za nějakou dobu stavěl hospodář stodolu. Pacholek urobil si z lipové kůry ohlávku (jak mu doma poradili) a šel po třetí na onu louku. Krásný kůň se opět na louce pásl, nepozorovaně hodil mu pacholek ohlávku na krk a koně dovedl domů. Kůň dovezl všechen ku stavbě potřebný materiál, aniž za celou tu dobu něco pil neb jedl. Když stodola byla vystavěna, vypustili koně na dvůr. Kůň přeskočil vrata, uháněl na známou již louku, kde skočil do blízkého rybníku a zmizel. Stodolu dosud možno spatřiti. ――— DUFEK, Josef. Naše Horácko jindy a nyní. (J. F. Šašek), 1893, s. 308.