Zapomenuté děti v Rožmberku

Mezi starousedlíky v Rožmberku nad Vltavou se o tom nemluví nahlas. Zdejší křesťanský hřbitov, schovaný ve stínu stromů nad řekou, má na svém pozemku desítky zapomenutých hrobů a opuštěných náhrobků. Patří dětem, které v devatenáctém a na počátku dvacátého století, před příchodem antibiotik a očkování kosil záškrt, spála, či černý kašel." Když po válce muselo německé obyvatelstvo odejít, hroby osiřely. Zůstaly jen němé kameny, mnohdy popsané švabachem, na které už nikdo nikdy nepoložil květinu ani u nic nezapálil svíčku." Říká se, že zapomnění bolí víc než samotná smrt. A v Rožmberku tato bolest časem zhoustla a proměnila se v cosi "živého". Když na údolí padne noc a od Vltavy se začne plazit chladná mlha, hřbitov se stává územím těch, na které svět zapomněl. Stará pověst varuje: "Kdo se ovdváží vkročí na hřbitov o půlnoci, nesmí mít prázdné ruce." Jedinou ochranou před samotou mrtvých dětí je světlo. Každý příchozí musí přinést svíčku, očistit ten nejopuštěnější malý náhrobek od mechu a plamen zapálit. Je to daň za klid. Výměnný obchod – kousek tepla za bezpečný odchod." Pokud to ale neuděláš, nebo pokud svíčku zapomeneš, porušíš posvátnou tradici." Úderem dvanácté hodiny se totiž na hřbitově začne odehrávat něco, z čeho mrzne krev v žilách. Hustá mlha kolem náhrobků začne houstnout a tvarovat se. Z bílé tmy se formují malé, drobné postavy. Nemají jasné tváře, jen zářící, chladné modré oči, které prořezávají noc, jako by svou pravou podobu už zapomněly. Jsou to dětské duše tvořene mlhou. Zpočátku se z temnoty ozve jen tichý šepot v podivné směsi staré češtiny a němčiny. Zní, jako šustění suchého listí: "Řekni mé jméno. Vzpomeň si kdo jsem. Pojď si hrát..." V tu chvíli se těžká hřbitovní brána sama od sebe zavře, zámek zaklapne, světla z u lice začnou tmavnout, až zmizí docela a zůstane jen hřbitovni temnota, která požírá i svit baterky. Začíná půlnoční hra." Ta má krutá pravidla, jež nelze vyhrát. Živí se snažíš v naprosté tmě najít cestu ven, ale hřbitov se pod vlivem mlžných dětí mění. Uličky mezi hroby se prodlužují, náhrobky se samy přesouvají a vytvářejí nekonečné bludiště, které vždy ubožáka dovede k velkému stromů uprostřed malého hřbitova." Cítíš, jak tě za rukávy a nohavice tahají ledové, neviditelné ručičky. Pokud se zastavíš, mlžné děti tě obklíčí. Pokud utíkáš, padáš přes kořeny a staré hrobky. Nutí tě hrát dál a dál, dokud ti nedojdou síly." Tato pověst nemá šťastný konec. Z Rožmberského hřbitova po půlnoci málokdo unikl." Děti v mlze nechtějí tvou krev, chtějí tvou přítomnost. Hrají si s tebou tak dlouho, dokud ti hrůzou neselže srdce, nebo dokud tě chlad noci zcela neochromí. Když pak nad Vltavou začne svítat a mlha se rozpustí, nezůstane po tobě na hřbitově vůbec nic." Tvá duše se vteřinou smrti roztříští a stane se součástí bílé mlhy. Navždy zůstaneš uvězněný mezi opuštěnými dětskými hroby, odsouzený k tomu čekat na dalšího neopatrného poutníka, se kterým si budete moci zase hrát." Místní hrobník prý pak ráno nachází na zemi u dětských hrobů pohozené klíče, peněženky nebo zhasnuté telefony a na náhrobcích čerstvé, mokré, dětské stopy, už se však jen pokřižuje, rychle kolem nich projde, a odvrátí zrak. Ví, že ti, kterým patřily, už teď běhají v mlze.