Městský znak Rokycan

Třebaže městský znak Rokycan s věžemi, hradbami, hlavně však starý štít s „půlbiskupem“ pod korunou v bílém rouše dostal konečnou podobu až schválením císaře Ferdinanda I. v roce 1562, vypravuje pověst o tomhle znaku věci mnohem zajímavější.

Už od svého založení na počátku 12. věku bývaly Rokycany dvorcem a městem biskupským, a teprve mnohem později si jeho obyvatelé postupně vykupovali od církve různá privilegia. Proto prý měli i ve znaku biskupa se sepjatýma rukama jako představitele místní moci.

Stalo se však, že jednou Rokycany navštívil při cestě z Plzně do Prahy sám Karel IV. blahé paměti. Na rozdíl od plzeňské návštěvy, kde prý ani neobědval, byl naopak překvapen pohostinností i dobrosrdečností Rokycanských, stejně tak jako jejich oddaností ke královskému majestátu.

Tehdy prý celé Mariánské náměstí zaplnili obyvatelé, kteří ho nejen přišli přivítat, ale každý z nich mu přinesl i nějaký dárek, byť sebeprostší.

Císař se na dav díval z okna proboštství vedle kostela, a když řeholníci otevřeli vrata a Rokycanští se nahrnuli dovnitř, aby svoje dary panovníkovi předali, řekl jim:

„Vážím si vaší náklonnosti i lásky a také já bych rád pro vás všechny něco užitečného učinil. Můžete mi tedy povědět, co by jste si přáli?“

Po těch slovech však nastalo dlouhé ticho. Sousedé se dívali rozpačitě jeden na druhého, jako by sice chtěli panovníka o něco požádat, ale neodvažovali se. Až jeden z nich, myslím, že podle zástěry to byl zrovna kovář, si přece jen dodal odvahy a povídá:

„Vaše císařská Milosti, ty dárky jsou z dobrého srdce a nechceme tedy za ně pranic. Trápí nás však něco docela jiného...“

„A to?“ zeptal se Karel, neboť viděl, že se dál kováři do řeči příliš nechce.

„Milosti, jiná města i městečka mají různé výsady a svobody, které jim podle práva náležejí. Například právo trhu, mohou vařit svobodně pivo a podobně – však to dobře víte sám. Jenže my nemáme dosud nic takového, neboť jsme v moci jiného panstva. Snad byste nám mohl k takovým svobodám dopomoci...“

Kovář se po těch slovech úkradkem podíval po okolních řeholnících, kteří se zrovna teď nikterak přívětivě netvářili, zatímco císař si chvíli zamyšleně mnul své řídké vousy, než řekl:

„Nenáleží mi bohužel takové rozhodování, abych vám tyhle výsady udělil jako jiným. Mohu se však za vás v tomto smyslu přimluvit u arcibiskupa Arnošta. Rozhodnutí ale závisí jen a jen na něm...“

I s tímto slibem museli být Rokycanští spokojeni, a poněvadž císař svému slovu dostál, městské výsady si postupně mohli vykoupit, stejně jako později (byť až po dvou staletích) mohli učinit své město městem královským... Důležitější však je, co v této souvislosti vykládá naše pověst o rokycanském znaku.

Jestliže byl na něm původně zobrazen ten „půlbiskup“ se sepjatýma rukama, ve znaku novém už spatříte jen biskupské poprsí bez rukou. Čímž Rokycanští dokládali, že už žádný biskup nemá město ve své moci...

Jak to ovšem bývá, některým konšelům ani tenhle bezručka nestačil ať ve znaku není vůbec. Prý se s tou žádostí musela zabývat i královská kancelář v Praze, která nakonec rozhodla, že biskup musí na rokycanském znaku být jako připomínka, kým bylo město založeno. Avšak může mít v obličeji smutný výraz...

A proč? Na to jistě přijde každý sám.