Stařenka, která zapálila svíci čertovi

V dobách, kdy na poutě do Sázavy přicházely z širokého okolí velké zástupy lidí, býval kostel u kláštera naplněn tak, že se někteří poutníci ani nedostali dovnitř. Věřící přinášeli svatému Prokopovi své prosby, děkovali mu za vyslyšená přání a zapalovali před jeho oltářem svíce. Spojení svatého Prokopa s pokořeným čertem patří k tradičnímu sázavskému podání a dodnes se promítá také do prohlídek kláštera. Jednoho poutního dne se místní farář vydal zkontrolovat podzemní kapli. Bylo již kolem poledne, největší nával pominul, přesto zůstávalo kolem Prokopova oltáře mnoho lidí. Svíček hořelo tolik, že některé musely být postaveny přímo na dlaždicích. Když si farář prohlížel kapli, všiml si staré ženy stojící stranou od ostatních. Nebyla před oltářem svatého Prokopa, ale u postavy čerta, která k jeho vyobrazení patřila. Stařenka poklekla, zapálila svíčku, položila ji k pekelníkovi a začala se modlit. Faráře její počínání rozhněvalo. Přistoupil k ní a žádal vysvětlení, proč se v kostele obrací právě k čertovi. Žena mu klidně odpověděla, že je chudá, blíží se osmdesátému roku života a neví, kolik času jí ještě zbývá. U oltáře svatého Prokopa podle ní prosilo tolik lidí, že si světec nemohl zapamatovat přání každého z nich. Obyčejné staré ženy by si mezi všemi poutníky možná ani nevšiml. Rozhodla se proto obrátit na jeho spoutaného služebníka. Doufala, že až zemře, čert se za ni u svatého Prokopa přimluví. Nakonec dodala, že ani ona nebyla po celý život bez hříchu. Až se jednou budou její provinění počítat, mohl by snad čert na některé z nich úmyslně zapomenout. Farář nevěděl, jak na takové vysvětlení odpovědět. Raději od ženy odešel, cestou se křižoval a modlil se, snad aby jí bylo odpuštěno i to, že zapálila svíci samotnému čertovi.