Pohřební zvyklosti Sámů

Mrtvý nesměl být ze stanu či chýše vynášen vstupním otvorem, nýbrž dýmníkem (symbolika toho, že mrtví a živí nechodí stejnými cestami). Pokud by se dostal mrtvý ven vstupním otvorem, následkem by bylo brzké úmrtí mezi pozůstalými v jeho blízkém okolí. Po zemřelých bývaly pojmenovávány děti (aby se mrtvý nevracel, neboť jeho původní místo je zaplněno). Pokud se dítě nedožilo dospělosti, pojmenovali jeho rodiče stejným jménem své následující narozené dítě téhož pohlaví.

Zde jeden příběh o pojmenování vyprávěný starou ženou: Moje švagrová Elsa byla trochu podivínka, říkali jí Pomatená Elsa. Jednou, když jsem měla první dítě, přišla na návštěvu a ptala se, jakým jménem jsme syna pokřtili. Řekla jsem, že Nils, po jejím bratrovi. Ona začala naříkat: „Jaká škoda! Kéž bys to jméno mohla změnit! Na co jste mysleli? Pojmenovat chlapce po mém bláznivém bratrovi! Teď už se nedá nic dělat, jen aby hoch s tím jménem mohl aspoň žít…“. A měla pravdu – Nils měl smutný život a špatně skončil.

Staří a těžce nemocní Sámové údajně bývali rituálně pohřbíváni zaživa 3 možnými způsoby: 1) Obřad sobí jízdy: dotyčný starý člověk byl usazen do saní, do kterých zapřáhli neochočeného sobího býka, starcovi dali do saní jídlo, kávu, pokrývku, kopí a nůž (milodary na cestu na onen svět) a spřežení pustili dolů příkrou strání, zvíře se saněmi a starcem se roztříštilo na kusy. 2) Obřad studené koupele: vhození starce do jezera nebo řeky dírou vysekanou do ledu. 3) Obřad dutého kmene: vložení starce do dutiny stromu nebo vyhnilého kmene rostoucího v hustém lese, kde dotyčný v tichosti zemřel. Archeologické výzkumy tyto praktiky nepotvrdily (může jít o výmysly norských a švédských sedláků).