Rotpelc a žebrák

Jednoho dne šel pozdě k večeru z Hřenska do Děčína žebrák. Když procházel kolem údolí Suché Kamenice, zjevil se před ním muž, který měl na sobě otrhaný červený kožich a ptal se ho, kam kráčí. Žebrák mu po pravdě odpověděl a chtěl pokračovat v cestě, ale muž – sám Rotpelc – mu nabídl, aby u něj zůstal na noc. Může se tam prý do syta najíst a napít a řádně se vyspat. Žebrák souhlasil a šel se svým hostitelem roklí vzhůru, až se zastavili u zamřížované brány. Rotpelc třikrát tleskl, brána se otevřela a oba vešli do osvícené chodby.

Jelikož se zešeřilo, nemohl žebrák dobře rozeznat, zda jsou světlem zalité místnosti, kterými procházejí, uvnitř skály nebo venku. Najednou vstoupili do velikého sálu, kde hořelo mnoho svící a na bíle prostřeném stole voněla pečeně z divočiny a čerstvé pečivo. Rotpelc vyzval žebráka, aby jedl, co hrdlo ráčí, a ten se nenechal dvakrát pobízet. Jeho štědrý hostitel však seděl mlčky u stolu a nevzal do úst ani sousto. Když žebrák dojedl a popíjel pivo ze džbánu, sdělil mu Rotpelc, že si může jít lehnout. Kdyby však v noci uviděl a uslyšel něco podivného, nemá se o to starat, ať se děje, co se děje.

Žebrák se tedy uložil do postele, která stála v rohu místnosti, a usnul. V noci náhle uslyšel hrozný křik, jenž se k němu neustále přibližoval. Zčistajasna se otevřely dveře a vešel Rotpelc, za nímž kráčeli dva mužíci s hořícími svícemi v rukou. Následovalo je několik černě zahalených postav, které Rotpelce mlátily dřevěnými obušky, píchaly ho kopími a štípaly rozžhavenými kleštěmi. Zebrák na to zíral jako ve zlém snu.

Hrozné mučení trvalo asi hodinu. Postupně se postavy i zvuky začaly vzdalovat a nakonec vše utichlo. Ve dveřích se objevil Rotpelc se svítilnou v ruce a posadil se k žebrákovi. Prosil ho, aby šel ráno do Děčína a v domě U Jelena řekl Rotpelcově ženě, že již za něj nemá sloužit zádušní mše, jelikož se tím jeho trápení neustále zvětšuje. Žebrák mu to slíbil a usnul. Když se ráno probudil, ležel pod stromy v lese na měkkém mechu.