Rozumbrada

V Nebočadech žil převozník, kterému jinak neřekli než Rozumbrada. Kdekomu radil, na všecko měl sto odpovědí, a když se dal do řečnění, nebyl k zastavení a mluvil jako vědma, kolikrát mu ani nerozuměli, co chce vlastně říct. „To má z toho věčného čtení," usoudili. Rozumbrada vlastnil jakousi černě vázanou knihu, opatřenou stříbrným zámečkem, a ležel v ní celé noci. Jednoho krásného dne pověsil Rozumbrada řemeslo na hřebíček, pronajal si opuštěný rybářský domek na Farském ostrově a nastěhoval se tam. Z čeho byl živ, nikdo nevěděl, a kde bere na parádu, to teprve ne: jednou dvakrát za rok se totiž objevoval mezi lidmi po městsku vyfintěný, nos nahoru a v kapsách mu cinkalo. Tahali z něho rozumy, vyzvídali, dotírali, ale Rozumbrada se jen uškleboval, ťukal se do hlavy a významně breptal: „Jo, holenku, jojo!" Jedné jasné noci, bylo to na svatého Jana, všimli si dva nebočadští kluci, že po Farském ostrově rejdí plno hořících jazyků. Rozhodli se, že se podívají, co se to tam děje. Starší z obou, synek rybáře z Nebočad, vytáhl otcovu pramici a veslovali k ostrovu. Jak se k němu přibližovali, zaslechli úděsný ryk - a vtom uviděli Rozumbradu: točil se před domkem jako káča, v ruce klacek větší, než byl sám, a mlátil hlava nehlava do hejna čarodějnic, které kolem něho svištěly na zapálených košťatech a chňapaly po něm jako zvlčilé feny. Na střeše rybářského domku seděl čert, uplivoval oheň a síru a nadšeně nadskakoval. Kluci se strachy přikrčili a poulili oči. „Vidíš, naši pořád říkají, že Rozumbrada je spolčen s d'áblem!" šeptal mladší. „Koukni! Ty babizny ho snad sežerou!" jektal druhý.

Vypadalo to tak: Rozumbrada už byl na lopatkách, čarodějnice ho šlehaly pometly a drápaly a kousaly ho, kam se dalo. Čert na střeše se ohavně chechtal.

„Honem, musíme pro Rozumbradu něco udělat!" vykřikl rybářský synek, vztyčil se a začal do vzduchu malovat proti ostrovu veliký kříž: čert sjel se střechy jako střela, čarodějnice sfoukly košťata a rozutekly se. Ostrov pohltila tma.

Kluci zčerstva zabrali vesly a za chviličku stáli nad Rozumbradou: „Rozumbrado! Vstaň, už jsou pryč!" Rozumbrada zalapal po vzduchu, nadzvedl se, ale v té chvíli zase ležel jako pytel brambor. „Doneseme ti krapet vody," nabídli se hoši a hnali se k domku. Ale jak otevřeli, vykřikli, otočili se jak na obrtlíku a metli pryč: po jizbě poskakovaly ohnivé jazyky, na stole ležela rozevřená kniha se stříbrným zámečkem, kolem seděli černí ptáci s holými krky a krvavými zobany do ní klovali.

„Rozumbrado!" křičeli kluci a cloumali převozníkem, ale ten už byl mrtvý.

A tak skončil nebočadský převozník, vyvolával nečisté síly a spolčoval se s d'áblem.