Andělíček ze zámecké kaple

V pyšelském zámku bývala kdysi krásně vyzdobená barokní kaple. Kolem oltáře seděli malí baculatí andělíčci, kterých si při nedělních bohoslužbách nejvíce všímaly zámecké děti. Časem děti zpozorovaly něco podivného. Andílci neseděli každou neděli stejně. Jednou měli jinak položené ruce, podruhé změnili výraz a některý z nich se prý dokonce usmál nebo na děti mrkl. Děti se rozhodly vypátrat, co se v kapli děje, když v ní nikdo není. Dívka jménem Anežka proto tajně vzala klíč od kaple faráři, který po mši seděl v zámecké kuchyni nad bílou kávou a chlebem s máslem. Společně s ostatními dětmi se potom ukryla za velkou vyřezávanou lavici. Jakmile v kapli utichly všechny kroky, ozvalo se šustění křídel. Andělíčci ožili. Jeden se houpal na řetězu věčného světla, jiný se pokoušel plavat v kropence a další poletovali pod stropem. Zlatovlasý andílek sedící u oltáře přiletěl k oknu a zvědavě pozoroval zámecké nádvoří. Když se přiblížil farář hledající ztracený klíč, děti uprchly. V okamžiku, kdy kněz vstoupil dovnitř, byli již všichni andělé opět nehybní. Jen zlatovlasý andílek se na své původní místo nevrátil. Zůstal u okna, protože nejraději pozoroval děti hrající si na nádvoří. Po letech byla zámecká kaple zrušena a její místnosti proměněny v obytné pokoje. Ostatní andělíčci se podle pověsti rozlétli do okolních kostelů a kapliček. Zlatovlasý anděl však odmítl Pyšely opustit. Nejprve se ukryl na zámecké půdě a později se usadil ve věži. Od té doby se má každý rok o Vánocích objevit v okně pyšelského zámku. Vyhlíží děti, které mu zamávají, a jeho zlaté vlasy se za sklem třpytí ve světle vánočního stromu.