Zakletý sedlák - Hynkov

Starou tradici mlynářství na řece Moravě připomíná dodnes budova mlýna v Hynkově. Jde o poslední stavbu z řady mlýnů, které na tomto místě stály. Mlýn v Hynkově se ostatně uvádí i při první písemné zmínce o obci z roku 1437. Vodní kolo nahradila před víc jak půl stoletím vodní turbína a elektřina zde vyráběna sloužila od roku 1921 celé obci. Z tohodle místa je pověst o sedlákovy který po smrti neměl pokoje za to že ža života svého mnohdy byl lakomý a krutý druhým … Byl jeden lakomý sedlák a ten kde mohl, tam své sousedy ošidil. V noci přenášel hraniční kameny a ve dne potom zaorával pluhem hluboko do jejich polí. Nejvíc ublížil chudé vdově z jedné chaloupky. Měla beztak malé políčko a když jí kus odoral, byla její bída ještě větší. Když ten lakomec zemřel, povídalo se, že na jeho poli straší. Sedláci se tomu místu vyhýbali a v noci se tam každý bál jít. Až jednou. Bylo to na jaře, když se začalo na polích orat, a chalupník Fiala šel pozdě večer z hynkovského mlýna přes pole domů. Jak tak jde, uslyší naříkavé volání: „Kde ho mám dát? Kde ho mám dát?“ Podívá se v tu stranu a zůstal stát jako přimrazený. Brázdami chodí mrtvý sedlák, v náručí vláčí těžký kámen a smutně volá: „Kde ho mám dát? Kde ho mám dát?“ Kámen byl těžký, muž pod ním klesal, a chalupníkovi ho bylo líto. A tak se nad ním slitoval a odpověděl mu: „Dej ho tam, kdes ho vzal!“ V tu chvíli sedlák s hraničákem zmizel, jako by se do země propadl. Fiala klopýtal přes meze a brázdy dál. Za chvíli za sebou uslyšel rychlé kroky, kolem něho prošel neznámý muž a povídá: „Děkuju, že jsi mě vysvobodil!“ Druhý den šel chalupník na pole a hledal místo, kam sedlák přemístil hraničák. Všechny kameny však byly pevně usazené v zemi a zarostlé travou. A přece! Při usedlosti té chudé vdovy se toho dne objevilo více pole.