Oživlý nebožtík

Žebrák Pindur byl postrachem pro všechny slušné lidi a zejména neměl rád děti. V Kaňovicích honil všechny menší děti, byl hrubý, nevrlý a sprostě jim nadával. Mohl za to i levná kořalka „Vitoskula“, kterou kdysi vyráběl nějaký místní sedlák jménem Vitásek. Pindur jí holdoval náramně. Jednou zase proháněl děti, až byly celé uřícené, a obzvláště dvě malé holčičky s pláčem přiběhly domů v roztrhaných šatech, jak je Pindur honil přes trní. Na děcka nejčastěji křičel: „Bachoru jedyn!“ Pak ho jednou v zimě našli někde v Kaňovicích zmrzlého. Co s ním? Dali ho do kaňovické kaple, že až přestane mrznout, tak mu hrobník vykope na hřbitově někde při zdi hrob a Pindura pochovají na obecní útraty. Jaké ale nastalo zděšení! Na druhý den kdosi přišel s tím, že se z kaple ozývají nějaké podivné zvuky. Zavolali hrobníka a ten kapli opatrně otevřel. Divže se od leknutí nevyvrátil! Pindur se vyspal z těžké opilosti, seděl pod plachtou a udiveně se díval, jak se ocitl na marách. Pak prý ještě nějaký čas kaňovické trápil svými kousky, nežli na těch márách skončil definitivně. Zdroj: Jiřina a Jaromír Poláškovi, Pověsti ze Slezské brány