Pověst o tajné chodbě, Vilémovi z Kounic a Zlé Mandě

Na starém panství v Dolních Kounicích se po staletí vyprávěly příběhy, které v sobě měly víc stínu než světla. Lidé si šeptali, že hrad a nedaleký klášter Rosa Coeli nejsou oddělené jen řekou a časem, ale že je pod zemí spojuje dávná tajná chodba. Nikdo ji s jistotou neviděl celou, a přesto se přísahalo, že pod zemí vedou kamenné cesty, kudy se kdysi mohli ukrýt pronásledovaní i ti, kdo hledali záchranu před válkou a zlobou světa. Říkalo se, že ta podzemní cesta byla dlouhá a spletitá jako lidský osud. V dobách nebezpečí měla vést z hradu až ke klášteru, aby se lidé mohli včas skrýt nebo utéct. Jenže s každým dalším vyprávěním rostla i tajemnost místa. Někteří tvrdili, že v chodbách dodnes zní kroky těch, kteří už dávno nejsou mezi živými. Jiní zas vyprávěli, že v temných prostorách leží kosti nešťastníků, kteří se tam kdysi ztratili a už nikdy nenašli cestu zpět. Ať už byla pravda jakákoli, podzemí Dolních Kounic si své tajemství střežilo pevněji než zámek vlastní brány. Sám pán hradu, statečný Vilém z Kounic, býval v lidovém vyprávění líčen jako muž rozvážný, silný a moudrý. Nechtěl jen vládnout, ale také mírnit sváry, které sužovaly okolní kraj. Jednou prý uspořádal slavnou hostinu, na kterou pozval vůdce znesvářených rodů. Stoly se prohýbaly pod jídlem, poháry přetékaly místním vínem a v síni zněl hluk hlasů, které se zpočátku nesly v napětí. Vilém však uměl slovy uklidnit rozbouřená srdce. Povídá se, že právě tehdy se podařilo usmířit nepřátele, odvrátit další krev a přinést do kraje chvíli pokoje, jaká se pak dlouho nepamatovala. Ne všechny kounické příběhy ale zněly tak ušlechtile. Jeden z nejznámějších se váže ke strašlivé paní, které lidé říkali Zlá Manda. Byla obávaná, přísná a její jméno budilo strach ještě dlouho poté, co jen prošla nádvořím. Podle lidového podání nosila hůl, do níž si zaznamenávala hříchy a provinění svých poddaných. Každý vroubek na té holi měl připomínat jeden přestupek a jeden trest, který měl následovat. A právě odtud prý vzniklo rčení, že někdo má u druhého vroubek. Kdo se provinil, ten si nesl na duši neviditelný zářez, na který se nezapomínalo. Lidé pak říkávali, že je lepší zůstat s čistým štítem, protože u Zlé Mandy se na nic nezapomínalo a odpouštění nebylo její silnou stránkou. Tak se v Dolních Kounicích dodnes prolíná sláva, mír i strach. Jedna legenda mluví o podzemních chodbách, druhá o moudrém pánu, který smiřoval nepřátele, a třetí o paní, jejíž přísnost se zapsala i do českého jazyka. A právě proto má ten kraj tak zvláštní kouzlo — vypadá klidně, ale pod jeho kameny se skrývá paměť dávných časů.