Zkamenělá Zoja

Příběh o Zkamenělé Zoje patří mezi nejbizarnější události v dějinách SSSR. Opilá slečna znesvětila ikonu – a na 128 dní se proměnila v kámen. Hloupost? Možná! Nicméně KGB a Sověti se rozhodli, že legendu o Zoje vyvrátí. A dopadlo to jako vždycky.

V Kujbyševu je prý zkamenělá dívka. Jsou to náboženské protisovětské fámy. Ostuda! Naši straničtí lektoři jdou na místo, ale nejsou schopni lidem srozumitelně vysvětlit, že žádný zázrak neexistuje. Milice situaci nezvládá a kordon policistů kolem domu jen přitahuje další pozornost zvědavců. Říkal jsem jim, ať tam nelezou! Tohle je naprosté selhání naší vědecko-ateistické propagandy!

Úvodní citace pochází ze zápisu 13. regionální konference Kujbyševského oblastního výboru KSSS, která zasedala 19.–21. ledna 1956. Vyřkl ji soudruh první tajemník Michail Jefremov (pozdější velvyslanec SSSR v Rakousku), který byl velice vzteklý a musel před stranickými funkcionáři vysvětlovat, proč totalitní aparát a KGB prohrávají boj s báchorkou o zkamenělé dívce!

Záhy se tam všichni hádali jako opilci v hospodě: „Nic takového se nestalo!“ hřímali členové strany jeden přes druhého a Michail Jefremov křičel: „Hanebnost od těch lidí! Čemu to věří? U domu byla okamžitě zřízena policejní stanice. Kde je policie, tam jsou oči. Jenže vedoucí policejních sborů jednají nešikovně. To je ještě slabé slovo! Chodí mezi ty věřící a chtějí být nenápadní, jenže je všichni poznají. Už jsem zaslechl i řeči, že když tam chodí agenti KGB, je to tedy pravda! Proč by tam jinak lezli! Já jim říkal, ať tam nelezou!“ rozčiloval se Jefremov.

Není divu, že měli všichni tak zjitřené nervy - město Kujbyšev (dnešní Samara) bylo na nohou, protože zrovna v době, kdy Nikita Chruščov plánoval definitivní vymýcení církve napříč SSSR, se v domě číslo 84 ve Čkalovově ulici udál legendární sovětský zázrak. Čtyřiadvacetiletá komsomolka Zoja Karnauchovová, dělnice z továrny A. A. Maslennikova, se proměnila v kámen. Stála uprostřed obývacího pokoje, k prsům tiskla pravoslavnou ikonu Mikuláše Divotvůrce - a jaksi změnila skupenství.

„A co teď s tím máme dělat? Někteří dokonce navrhli poslat tam kněze, aby se tento hanebný jev odstranil. Kněze! A lidé jsou vulgární a perou se mezi sebou. Chtějí to děvče vidět na vlastní oči. No právě, vždyť neexistuje! Nebo ano?“ položil si zásadní otázku první tajemník Kujbyševského oblastního výboru KSSS.

Stojící Zoja, Zojino stání, Zkamenělá Zoja, Pomsta Mikuláše Divotvůrce - tak v Rusku dodnes říkají prazvláštní události, která se (možná) odehrála o silvestrovské noci na přelomu let 1955 a 1956 v sovětském městě Kujbyšev v nenápadném domku na Čkalovově ulici. Parta mladých lidí ze zdejší továrny divoce slavila, vodka tekla proudem, dřevěný domek se otřásal hlasitou „zápaďáckou“ hudbou a všichni tančili tělo na tělo.

Na celou tu bezbožnost nevěřícně zírala hluboce věřící matka čtyřiadvacetileté Zoji Karnauchovové. „Nedělejte to! Vždyť v našem pravoslaví je právě teď přísný půst! To je hřích! Vypněte to a raději se modlete!“ lamentovala vyděšená paní. Ale nikdo ji neposlouchal. Hlavně Zoja, která byla naštvaná na svého kluka. Mikuláš nepřišel! On ji vypekl - a zrovna dnes! Chtěla si s ním tolik zatancovat, možná se na chvíli vytratit… A on? Určitě pije někde s Voloďou, jako kdyby ho neznala! Zoja si hluboce lokla vodky, přiložila do krbu, až se celou prostou místností míhaly odlesky plamenů a rozhlédla se kolem sebe.

A najednou ji napadlo, kde sehnat tanečníka, když její Mikuláš nepřišel! Zoja se rozběhla do rohu, kde visely posvátné maminčiny ikony a strhla ze zdi těžký dřevěný obraz svatého Mikuláše Divotvůrce. „Co to děláš, dítě! Vrať ho! To je rouhání!“ křičela matka. „Prosím tě, nech mě už taky být! Já si s ním zatancuju! Co je na tom? Je to taky Mikuláš!“ roztočila se rozverná Zoja po světnici s ikonou v natažených rukou. Kamarádi hrůzou zatajili dech a varovali ji: „Neblbni. Boží trest a tak. Hele, přestaň, je to hloupý!“

Zoja se jen cynicky zasmála: „Jo? Jestli je nějakej Bůh, tak ať mě klidně potrestá!“ zvolala - a v tu chvíli se to stalo. Ozvalo se zaburácení, Zoja se uprostřed tanečního kroku zarazila na místě a už se ani nepohnula. Jako kdyby nohama vrostla do podlahy. Zkrátka zkameněla. Užaslí přátelé rázem vystřízlivěli a bázlivě ohmatávali Zojino tělo. Byla chladná a bílá, měla doširoka otevřené oči, na tváři výraz bolestného úžasu, nebylo slyšet ani dýchání. Ale v kamenném hrudníku jí bilo srdce! K zatuhlé dívce byl ihned přivolán lékař. A děly se (možná) věci nevídané!

Co to říkáte? Že jí dáme injekci? Leda sbíječkou! Sovětští doktoři byli naprosto bezradní. „Co to je?“ obšlapovali zkamenělou dívku kolem dokola, „To je nějakej vtip? Dali jste sem sochu? To jste všichni ožralí? Já mám dost svý práce, ne tady vyšetřovat kus kamene! A co to má v ruce, ikonu? Všichni jste se zbláznili,“ děl odborník, který jen tak mimoděk sáhl po obrazu Mikuláše Divotvůrce a chtěl ho Zoje vzít. Marně. Držel jako přibitý. „Vrostl do jejích rukou, které se v kámen proměnily. Jen srdce hlasitě bilo,“ popisuje ruský bloger Pas na svém webu o tajemných událostech v SSSR.

Když lékař uslyšel srdce, zůstal samozřejmě v šoku. Poslouchal, třeštil oči… Zavolal kolegu, ten zavolal druhého a záhy se kolem Zkamenělé Zoji shromáždilo hotové lékařské konzilium. Někdo jí chtěl píchnout injekci - jehla se zlomila. A druhá. A další! „Hm… Tak tohle jsem ještě neviděl!“ drbal se ve vousech i primář, „Musíme TO rychle někam uklidit, než si TOHO někdo všimne a vypuknou manévry!“ snažil se tuhou Zoju zvednout - ale marně. A marné bylo i volání po nenápadnosti - nikdy se nic neutají, neutajily se ani podivné manévry kolem nenápadného domečku číslo 84.

Záhy se před ním shromáždili první lidé, kterých neustále přibývalo. „Mají tam holku, co umřela. Nene, neumřela! Ona žije, ale prej se tam stalo něco strašně divnýho! Ale kdepak. Mně říkala Tamara, že tam leží ta Karnauchovovic holka! Prej naplivala na ikonu. Ne! Hůř! Nechtějte vědět, co udělala! Ale neleží, Anna se dívala dovnitř oknem. Stojí tam! A kolem ní jsou doktoři!“ neslo se záhy celým Kujbyševem. Po celém světě je to stejné - z úplné maličkosti je hlas lidu schopen udělat onu pověstnou kuličku!

Ale tohle bylo přece jen velice podivné. Bloger Pas píše: „Někde to vzniknout muselo. Kdo by si vymýšlel něco tak šíleného? Že zkamení holka. To přece není možné jen tak plácnout. Musí to mít nějaký prapočátek. Nic se neřekne jen tak. Možná se otrávila nekvalitním alkoholem, upadla, strhla na sebe ikonu, měla křeče - a rázem z toho byl trest za znesvěcení a náboženský zázrak. Myslím, že by vše vyšumělo, kdyby se do toho nepletla KGB a strana,“ naráží bloger na zapojení bezpečnostních složek a politbyra SSSR do „zázraku“.

Už druhého ledna každý ve městě věděl, že ve Čkalovově ulici stojí (možná) zkamenělá holka. Protože to říkala sousedka, tak to musí být pravda! Však to známe. A k domu se záhy začaly stahovat tisíce zvědavých a vyděšených Kujbyševanů. Lidé si šeptali o Boží pomstě, na kolenou se modlili a otrlí ateisté rázem vzpomínali na své potlačené pravoslaví. „Máme tam poutní místo! Lidi jsou úplně praštění, dobývají se dovnitř. Prý je tam holka z kamene! Jděte to prošetřit, ať zase nejsme za blázny!“ úpěl náčelník KGB v Kujbyševě a poslal na místo hlídky.

Záhy byl dům obehnán ostnatým drátem a okolí hlídala i ozbrojená jízdní policie, která rozháněla poutníky, přičemž okolní ulice byly pro dopravu i chodce uzavřeny. KGB nasadila do davu před domem desítky svých lidí. Agenti v civilu se mísili s věřícími a zvědavci a nahlas všem vykládali: „Lidi, blázníte? Žádná holka tam není! To si z vás popové dělají legraci, aby vyrejžovali peníze. No věřte mi to, já jsem jen chudej traktorista, ale vím svý!“ rozhazoval rukama agent přestrojený za zemědělce s vyblýskanými polobotkami a viditelným služebním průkazem!

Agenti měli dokonce tajné fotoaparáty, byli namaškaření jako „civilové“, ale trčeli mezi ostatními jako bolavý prst. „Soudruzi… eh, tedy bratři a sestry! Nevěřte tomu, žádný zázrak se nestal. To je jen hysterka, má schizofrenii a doktoři v nemocnici ji normálně léčí. Běžte domů, tady nic neuvidíte!“ tvrdili „tajní“ pořád dokola i lidem, kteří si šli po svých a žádná Zoja je nezajímala. Jenže teď už je zajímat začala! Soudruzi zkrátka docílili pravého opaku a všechno bylo rázem naruby. „Jejich snaha událost potlačit měla naprosto opačný efekt a pro lidi se stala tím nejlepším potvrzením, že se v domě na Čkalovově ulici děje něco nadpřirozeného,“ říká Pas.

Běžnému sovětskému občanovi bylo totiž rázem vše jasné: když říkají, že je to hloupost, tak na tom něco bude! „V SSSR platilo, že pokud stát něco urputně tají a nasazuje na to armádu policistů, znamená to, že je to pravda a mají z toho strach. Kdyby tam nic nebylo, proč by KGB nenechala lidi nahlédnout oknem? Úřady ale okna domu nechaly zatlouct prkny, což hysterii jen umocnilo. Lidé tvrdili, že milicionáři, kteří dům hlídali, šedivějí strachy a odmítají do služeb nastoupit. A už si to žilo vlastním životem, i když Zoju nikdo z nich nespatřil,“ dodává ruský bloger.

Na základě tohoto šílenství byla svolána schůze KSSS v Kujbyševu, kde zmiňovaný první tajemník ostře kritizoval právě tyto tanečky Kágébáků kolem nebohé Zoji, která dle všeho stále stála a stála. Mezitím v novinách vyšel zesměšňující fejeton a pak bylo na téma uvaleno absolutní informační embargo. O Zoje se nesmělo psát, mluvit v rádiu ani v televizi. Byla doba Chruščovova tažení proti náboženství a to poslední, co by mu ještě chybělo ke štěstí, byl zázrak!

„Pro Chruščovův režim byla Zkamenělá Zoja ideologickou katastrofou. Ukázalo to, že ani po 40 letech sovětské moci a ateistické výchovy lidé nepřestali věřit v Boha a v boží trest. Režim se bál, že by se z Kujbyševa mohlo stát poutní místo, které by podkopalo autoritu komunistické strany,“ říká článek o sovětských městských legendách. A mezitím Zoja údajně stála v obýváku bez jídla a vody dlouhých 128 dní. Strážní u jejích dveří prý slyšeli, jak občas v noci zoufale šeptá: „Matko, svět hyne ve hříších, modlete se!“ „Na místo dorazila komise z ústředí KSSS. Ale výsledky jejich ohledání objektu - nebo jak to nazvat - opravdu neznáme,“ říká Pas.

Známe ale identitu muže, který prý Zoje z kamenných rukou vytrhl ikonu - byl jím Dmitrij Alexandrovič Ťapočkin, známý jako Archimandrita Serafim. Tento muž ikonu schoval a když vše trochu utichlo a vyšumělo do ztracena, vystavoval ji v malebné ruské vesničce Rakitnoje v Belgorodské oblasti, kde u chrámu Mikuláše Divotvůrce dodnes stojí slavná kaple, z níž si nejen věřící lidé udělali improvizované poutní místo. Serafim přísahal, že Zoju viděl. Dokonce i věděl, kdy zemře! „Stalo se to za 128 dní od zkamenění. Její tělo najednou povolilo, sesunula se na zem a za tři dny zemřela,“ popisuje bloger konec jednoho zázraku.

Byl to vůbec zázrak? Co to vlastně bylo? „Když dnes řeknete v Rusku Zkamenělá Zoja, každý ví, ale raději mlčí. Někteří věří, jiní se pousmějí a zařadí celou tuto bizarní historii do kategorie městských legend. Nějaké zrnko pravdy na tom ale být musí. Během desetiletí se kolem Zoji utvořila řada teorií. Například, že nikdy neexistovala - v továrně dělnici tohoto jména neznali. Potom se najednou objevil bývalý dílovedoucí, který přísahal, že ji znal. Čemu věřit? Jak opakuji - proč by si v éře Chruščova a jeho likvidace církve někdo vymýšlel, že dívka zkameněla kvůli tanci s ikonou? Vždyť mu šlo o krk!“ myslí si bloger.

Teorií je mnoho, to je pravda. Zde jsou nejčastější vysvětlení legendy o Zoje z Kujbyševa - a možná si mezi nimi vyberete tu vaši!

Oficiální náboženská verze o zázraku: Čtyřiadvacetiletá Zoja Karnauchovová na truc tancovala s posvátnou ikonou svatého Mikuláše Divotvůrce, načež ji na místě zasáhl Boží hněv a ona zkameněla. Hříšnice takto bez jídla a vody stála 128 dní a zemřela. Tečka! Metropolita Sergij ze Samary dokonce uvedl: „Jsem upřímně přesvědčen, že šlo o naprosto nezpochybnitelný Boží zázrak, který nás měl povzbudit v těžkých časech honu na naši církev a posvátné ikony!“

Lékařské vysvětlení: Samarský profesor psychiatrie Gennadij Nosačev přišel s vědeckým vysvětlením. Zoja byla podle něj psychicky nemocná dívka, která uprostřed hlučného Silvestra strhla ze zdi ikonu. Sotva na ni někdo zařval, že ji Bůh potrestá, její mozek tento extrémní stres nevydržel. Zoja upadla do těžkého katatonického stuporu - to je stav, kdy lidské tělo ztuhne, svaly se „zaseknou“, člověk absolutně nereaguje na vnější podněty, nemluví, nejí... Tyto případy katatonických lidí jsou velice dobře známé. Psychiatr dokonce potvrdil, že dívku se stejným jménem později v psychiatrické léčebně v Samaře osobně léčil. Vše okolo je dle něj jen omáčka výmyslů a smyšlenek rozjitřené fantazie lidí!

Verze s drbnou Bolonkinovou: Investigativní novináři, kteří se po stopě slavného sovětského mýtu vydali kolem roku 2002, přišli s další teorií o jedné staré paní, která nesnášela lidi. Jmenovala se Klavdija Bolonkinová, bydlela na Čkalovově ulici a o Silvestru nemohla usnout kvůli hlasité hudbě všude kolem. Vyhlédla naštvaně z okna, aby zaječela něco peprného, když si všimla, že kolem jede sanitka. Bolonkinová si pomyslela, že určitě jede pro ty ožralé bezbožníky, totéž vykládala druhý den ráno své kamarádce, slovo dalo slovo (třeba: Někdo by tam měl rovnou zkamenět!) - a Boží pomsta byla na světě! Klavdija Bolonkinová potom chytře využila příležitost, jak na lidské zvědavosti vydělat a vybírala „vstupné“ na místo zázraku. Přítomnost šílících agentů KGB jí plány překazila, ale mezitím přitáhla pozornost davů lidí. Čili žádná Zoja, žádná ikona, jen „vyčůraná“ stará paní? Novináři si to myslí.

Zástěrka zvráceného sexuálního skandálu v církvi:

V archivech pátrala také jistá německá historička, která psala studii o zázracích v moderní době. A zjistila, že se fáma o zkamenělé hříšnici objevila v prosinci roku 1955, tedy přesně v době, kdy v kujbyševské diecézi praskl obří sexuální skandál. Jistý Jeromonach Serafim Poloz byl tehdy zatčen za sexuální obtěžování mladého kandidáta teologického semináře, kterému ale lidé nevěřili a považovali to vše za nesmysl. Takový hodný pán a někoho obtěžovat? Ten kluk lže! A lidová tvořivost mladíka proměnila v dívku, která obtěžuje svatého Mikuláše na ikoně, za což ji Bůh potrestal. „Osobu zvrhlého kněze Poloze přetvořili na toho svatého muže Serafima, který jako jediný dokázal zkamenělé Zoje vzít z rukou ikonu!“ dodává bloger Pas.

Prastará legenda v moderním hávu: Folkloristé zjistili, že legenda o dívce, která tancovala s ikonou a za trest zkameněla, kolovala po ruských vesnicích jako strašidelná lidová pověst už v 19. století. V lednu 1956 tuhle starou pohádku lidé v Kujbyševu prostě jenom vzali, naroubovali ji na zmatek se sanitkou na Čkalovově ulici a dali hříšnici jméno Zoja Karnauchovová. A udělali to z naprosto logického důvodu – byl to vzdor proti Chruščovovi a jeho válce, kterou vyhlásil náboženství. „Nechal v zemi zlikvidovat přes polovinu všech pravoslavných chrámů. Vystrašení věřící tak potřebovali mýtus o zkamenělé tanečnici. Domnívám se, že tím chtěli ukázat, že sovětský režim sice boří kostely, ale na Boží trest je i celý komunismus krátký. Tak se chováme. Bojíme se vyjít do ulic, i když víme, že je vše špatně. Tak to děláme po svém,“ usmívá se Ruska s nickem Rudneva na diskusním fóru Quora.

Zoja nikdy neexistovala: Vše je hoax a novodobá městská legenda. V domě s uvedeným číslem popisným bydlel starý vrátný v důchodu, který žádnou Zoju neznal.

Při záhadném požáru samarského policejního archivu v roce 1999 navíc shořely všechny klíčové spisy z roku 1956, takže nikdo nic neví - jako vždy. Někteří obyvatelé Samary přísahají, že Zoju a její matku znali, druzí naopak tvrdí, že tam nikdo takový nebydlel. Do domku na uvedené adrese se lidé dobývali až do roku 2012, kdy ho radši někdo zapálil. Je to opravdu zvláštní! Legenda o Zkamenělé Zoje však v Rusku žije dál a lidé se chodí modlit ke kapli svatého Mikuláše Divotvůrce pořád. Možná se bojí, že by mohli zkamenět.

Anebo se modlí, aby zkameněl někdo docela jiný!