Víla Jesenka

V Červené hoře byla škola pro skřítky, klekánice, děti meluzín, ohnivých mužů, pro malé čarodějky i víly. Zasloužilé pohádkové bytosti zde předávaly své umění, zkušenosti, ba i ro-zum. Byla to neobvyklá škola, kterou nejméně jednou za rok poctil inspekcí vládce hor Praděd. Ale tuto návštěvu dávno předem ohlásil zástupce Malý děd, takže žáčci i žáci vrhli se na svahy hor, aby sesbírali ty nejlepší byliny a kořínky, ze kterých pohled-né víly připravily Pradědovi tak dobrý nápoj, že ještě dnes ho napodobují různé lihovary a sodovkárny. Už koncem května, ještě před sletem čarodějnic, tato škola skončila, někteří odešli do života, jiní se vrátí na podzim, protože zky, které Václav zde byli žáci jen učenliví, pozorní, chápaví, snaživí, málo zlobivi, jinak by nemohli po rodičích nebo is rodiči provozovat čarovnou živnost a museli by jen foukat do pramenů, nosit do krmeleń trávu, sbírat kameny na loukách, hlídat mladší sourozence. S vyznamenáním ukončila tuto školu i víla Jesenka. Mnohý skřítek nedával kvůli ní při vyučování pozor, mnohý ohnivý mlá-denec se rozhoříval tak, že by snad zapálil i tuto školu. Ona byla vila Jesenka neobyčejně krásná. Její dlouhé žluté vlasy voněly vřesem, rašícími stromy, teplými skalami, rozkvetlými loukami, její oči byly jak sametové polštáře. Když se usmívala, přestaly se mračit i klekánice, a když promluvila, meluzíně padaly slzy jako hrách. Byla také hodná a spravedlivá. Jen byla trochu křehčí, ale to se spíš zdálo, protože v tělocviku a v tanci měla samé jed-ničky s hvězdičkami. Když tančila při záři luny na vrcholku hory, i stromy a kameny cítily tu krásu. Právě při jedné takové májové noci šel mladý myslivec Jakub na Červenou horu. Bylo mu doma úzko jako ve vykáceném lese, potřeboval vyjít z údolí, kam se už několik dní cpaly mlhy jak ovce do ohrad, jenže nevoněly z nich teplé kožichy, ale byly stu-dené, syrové a sychravé. Proto už se nemohl dočkat, až vystoupi na vrchol hory, obejme pohledem všechny hory kolem, všechna údolí k Jeseníku i k Šumperku. Vystupoval potichu, mlha se trhala, hvězdná noc mu připadala jako dívčí tvář s pihami. Pomyslel na dívku, protože už nechtěl žít sám. Když vyšel skoro až na vrchol, uslyšel divné zvuky, jako když skála puká. Vyšel ještě výš a teď ji spatřil. Vila! Tančila a nic nevnímala. Nastalo takové ticho, že slyšel doteky jejích chodidel po orosené trávě. Šel ještě blíž. Ještě. Přiskočil a uchopil ji za ruce. „Neboj se, prosím tě, neboj se, jsem Jakub, nic ti neudělám." Víla se kupodivu usmála a řekla: „Vím, vidím ti to na očích. A už mě pusť, umačkáš mě." Stačilo pár slov a jeho další cesty do hor byly naplněny touhou po Jesence, pocitem štěstí a nepoznané krásy. Ale také víla Jesen-ka byla šťastná a kolikrát přišla Jakubovi naproti. Když k němu natáhla paže, jako by z nich odlétali divocí holubi. A strach? Ten dávno uvízl pod starými kořeny stromů. Za nějaký čas si odvedl Jakub Jesenku do svého domu. Ještě předtím se Jesenka rozloučila se svými přáteli z čarovné školy. Dlouho do noci tančila, loučila se. Každý ji měl rád, a proto ji zhánky a hrníčky, které Václav deli. Lida pomohli. zvyky a jiný způsob života. Dostala plno všelijakých dárků, že je nepřipomínal, že bude žít s lidskou bytostí a že lidé mají jiné ani pobrat nemohla a do údolí s ní museli jít tři trpaslíci, aby ji Ještě před cestou utrhla u vřesové studánky trochu vřesu, na-močila ho do vody a pak už všichni scházeli ze straně, Jesenčina radost se kutálela jako kamínky. Za chvíli potkali Jakuba, který jí šel naproti. Poděkovali skřít-kům, Jakub naskládal do batohu různé dárky jako hřebeny, ka-mínky, proutky, obrázky, mlýnek, sáčky s bylinami, no byly to takové dárky, které si lidé většinou nedávají. Oba se vzali za ruce a šli domů. Byli spolu dlouho šťastni, až ostatní lidé začali Jakubovi závi-dět a pořád chtěli vědět, odkud si přivedl tak krásnou ženu. Při-cházely i všelijaké klevetné ženy, které doma svým mužům i ve vesnici lhaly o nepořádku, o chudobě u mladé paní. Lidská závist je zlá, dovede zničit mnoho krásného a dobrého. Přešel podzim, přešla dlouhá zima. Jakub s Jesenkou se měli pořád rádi, i když Jesenka byla někdy smutná a zamlklá. Ráda po-slouchala hudbu, ale netančila. Když Jakub onemocněl, vařila mu čaje, které jí s vůní přinášely pohádkový svět. Poprvé zapochybo-vala o svém činu, ale v Jakubově objetí znovu zapomínala. Když rozkvetl devětsil a vyrašila nová tráva, od Červené hory vítr přivál vzkazy teplé a blízké jako maminčino pohlazení. Zasty-děla se, že utíká bez rozloučení, ale musela. Patří jinam, do jiného světa, ten lidský je dobrý, ale také krutý, neporozuměla mu. Napsala: „Sbohem, můj Jakube," přiložila šáteček a vyběhla do stráně. Vlastně neběžela, tančila, tančila smutkem i štěstím. Skála se před ní otevřela a byla mezi svými. Když se vrátil Jakub z práce, našel od Jesenky sbohem a šá-teček a byl smutný. Ale přál jí to, neb bude šťastnější. neboť poznal, že mezi svými Když zavadil na stole o uschlý vřes ve váze, vysypaly se z jeho větů diamanty. Mezi nimi byly k nepoznání Jakubovy slzy. Od té doby nikdo Jesenku neuviděl. Možná založila v Červené hoře baletní školu. (Je to víla)