Mlynářova dcerka

Nedaleko Velešína na Krumlovsku stával mlýn, v tom mlýně měli dcerku tuze pyšnou. Na každého svrchu hleděla, kdo se jí jměním vyrovnat nemohl, k čeládce byla nevlídná a pánovitá. Nikomu na pozdrav nepoděkovala, nikoho také nepozdravila, ani když kýchl. Také ji proto nikdo neměl rád a přestali ji i zdravit.

Stalo se jednou, že se do toho mlýna vypravil zloděj, aby tam koně ukradl. Měl on dobře vyčíháno, kdy čeládka všecka sejde se ve velké světnici k večeři, kdy je dvůr prázdný. Psa se nebál. Tomu hodí kus masa a pes bude zticha. Jak se do stáje dostane a koně odváže, vyvede jej zticha ze vrátek, sedne na něho, vyrazí ze dvora, tryskem pojede, nikdo ho nedohoní. To všecko si zloděj rozmýšlel cestou ke mlýnu. Tu najednou před ním stranou z lesa člověk vystoupí, divný na pohledění. Snědý byl jako cikán, oči mu jen hrály, šaty měl zedrané, obuv špatnou. Zloděj odhádal jej na tuláka a proto také, když se ho ten neznámý zeptal, kam se ubírá, netajil se mu, že do mlýna, koně ukrást.

„To tedy máme stejnou cestu,“ ten cizí mu na to, „také já jdu do mlýna: mají tam pyšnou dceru, tu chci odnést.“ I šli ti dva spolu a přišli ke mlýnu. Vlezli přes plot do zahrady a dostali se na dvůr. Ten byl prázdný. U boudy zaštěkal pes a zloděj už mu chtěl hodit připravený kus masa. Ale ten snědý chlapík jen vztáhl ruku proti boudě, pes se přikrčil k zemi, ani nehlesl. Potom společník zlodějův plížil se podle stavení pod otevřené okno veliké světnice, kde svítili, zloděj za ním. Když byli pod okny, pošeptal zlodějovi jeho soudruh: „Podívej se, jsou tam všichni domácí pohromadě při večeři. A dej pozor: Dcera teď kýchne — a nikdo jí ,pozdravpámbů‘ neřekne. Jak kýchne po třetí a nikdo jí nepozdraví, je moje. Neboť já jsem čert a přišel jsem si pro ni.“ Ten zloděj zůstal všecek zkoprnělý, byl by se dal na útěk, ale nemohl: nohy měl jako dřevěné. A tak čekal, co bude. Díval se do světnice, viděl dcerku mlynárovu, a že byla pohledná, bylo mu jí líto. Vskutku kýchla, nikdo na to nic neřekl.

Kýchne po druhé, zase nic. Ale jak kýchla po třetí, útrpný zloděj, nemoha se udržet, zavolal pod okny: „Pozdravpámbů!“ Tu čert ze zlosti, že mu mlynářova dcera unikla, obrátil se k zlodějovi a takový mu dal pohlavek, až se mu v očích zajiskřilo a on se svalil bez vědomí. Vtom také, jako když hrom uhodí, ozvala se rána, až se mlýn otřásl. Po chvilce vzpamatoval se zloděj, vstane, čerta nevidí; podívá se do světnice, tam všichni leží na zemi bez sebe. Skočil tam zloděj oknem a začne lidi křísit, mlynáře s mlynářkou a dcerkou, čeládku. Potom jim vypověděl, co se to stalo. A také se přiznal proč přišel ke mlýnu, že chtěl koně ukrást, a zaříkal se, že už víckrát na cizí nepomyslí.

Mlynář, když viděl, že mu zloděj jedinou dceru vysvobodil, děkoval mu tuze a toho koně mu daroval. Také mu řekl, že mu chce pomoci, aby se z něho stal hodný člověk. — Vskutku také zloděj obrátil se na dobrou cestu, začal si živnost formanskou, dobře se mu vedlo a nakonec i dostal za ženu tu mlynářovu dceru, kterou z moci čerta vysvobodil.