O zakopaném zlatém kalichu

po bitvě na Bílé hoře u Prahy v roce 1620 nastaly zlé časy. Volky nevolky se musel každý křesťan vrátit do církve katolické „pod jednou“. Knězi nekatoličtí byli z far i z vlasti vyhnáni do ciziny a bloudili pak po cizích zemích jako exulanti. I cotkytelský duchovní správce byl ze své fary vypuzen. Ale než odešel, tajně v noci prý zakopal kostelní zlatý kalich poblíž studánky za hřbitovem, u níž kdysi stávala českobratrská fara, na pozemku, který potom koncem 19. století patřil rodině Puckertově. V té době stále ještě se ta studánka těšila zvláštní úctě lidu, který jí říkal „svatá voda“, poněvadž si z ní kdysi před dávnými lety kněz bral vodu pro účely bohoslužebné. Když pak u ní před odchodem do ciziny kalich ukrýval, myslel si, chudák, že se časem do Cotkytle opět vrátí a kalich vykope. Doufal však marně, švédové, od kterých čeští bratři čekali pomoc, naši zem jen zpustošili. Čeští bratři se do vlasti vrátit nemohli. Kalich u studánky v Cotkytli tak zůstal zakopán, lidé si jeho historii stále připomínali a té studánky si dlouhá léta velice vážili. Ještě před první světovou válkou, když Cotkytli procházely průvody poutníků až ze Slovácka i ze Slovenska do Vamberk v tehdejším Prusku, mnohý starší poutník zahnul ze silnice k cotkytelské „svaté vodě“, aby se u ní osvěžil po dlouhé cestě.