O studánce Bezednivce

Nad Drahlínem v lese kousek za širokým průsekem leží studánka Bezednivka. Pověst povídá:

Do daleka se táhne pásmo Brd od Toku přes Brdu, jednak ke Slonovci, jednak k Bábě a ke Hřebenům. A tady, uprostřed lesního ticha, nad vesnicí Drahlínem žil ve své chudobě poustevník svým bohabojným životem. Živil se vším, co mu les mohl poskytnout a dobře se mu tu žilo. Staral se o svou kapličku a každodenně v ní sloužil tichou mši.

Zvonek jeho kapličky se třikrát denně rozklinkal a oznamoval lidem v údolí, kdy mají vstát, kdy mají z polí spěchat k obědu a kdy se mají přichystati na lůžko. Pohostinní lidé často zvali poustevníka do vesnice, aby mezi ně přišel, potěšil se jejich přítomností a pojedl s nimi. Ale poustevník vždy zavrtěl hlavou. Rozhodl se pro svou samotu a tu nechtěl nikdy opustit.

A přece jednou musel do vesnice sejít. Stalo se to tehdy, když lidé marně čekali na zvonění k obědu. Zvonek se poustevníkovi utrhl a do půdy se zaryl tak hluboko, že poustevník sám ho nemohl vytáhnout. Proto se vypravil do vesnice, aby požádal hodné lidi o pomoc. Všichni hodní lidé pomoc přislíbili a nakonec mezi sebou vybrali tři nejsilnější a ti se vypravili s poustevníkem ke zvonu.

Siláci se hned dali do díla, kopali, kopali, ale čím více kopali, tím více se zvon propadal hlouběji a hlouběji. Najednou se ze země vyvalila voda a muži museli práce zanechat. Studánka! Zaradoval se poustevník. Konečně měl v blízkosti svého obydlí to, po čem toužil dlouho, zdravou, pitnou vodu. Litoval zvonku, který už nebyl k vytažení, ale studánka mu byla milejší. Rozhodl se, že si opatří zvon nový.

Od těch časů lidé věřili, že když se zvon stále propadal, je studánka beze dna a začali jí říkat Bezednivka nebo Bezednivá studánka.