Jak lesní žínka napravila lakomou selku

Na Rané žila kdysi selka se svým mužem. Měli veliký statek, pole, louky, dokonce i les. Děti žádné neměli, a tak všecku práci museli zastat sami. Od rána do večera dřeli na poli, večer rovnou do postele a ráno zase na pole. Hospodářství jim ale šlo od ruky. Stodoly měli plné, chlívy také. Nic z toho si ale neužili. Selka byla šíleně lakomá. Jediné, co jedli, byl chleba, pili jen vodu, o neděli trochu mléka.

Jednoho dne zabouchal na vrata jejich usedlosti žebrák, který hlady ani neviděl. Požádal selku o krajíc chleba nebo drobný peníz, ale ona ho hned odbyla. „Pole nerodí, krávy nedojí, je zle. Na rozdávání nemáme, sami živoříme.“ Zabouchla nebohému poutníku vrata před nosem.

O pár dní později se vydala sama na trh. Šaty již měli s mužem ošoupané a prodřené, samá díra a záplata, tak se selka nechala přemluvit a šla pořídit nové. Aby ušetřili, nenapekla na ten den žádný chléb. Když ale šla tím nejhlubším lesem, přepadl ji strašlivý hlad, až se sotva vlekla. Posadila se do mlází u cesty, že si na chvilku odpočine. Tu si vzpomněla na žebráka, kterého nedávno vystrčila ze svých dveří, a jak mu asi muselo být. Jen si přála mít alespoň kousíček chleba.

Snaží se vstát, ale únavou nemůže, jdou na ni mdloby. Pevně si umiňuje, že žádného, kdo bude bušit na její dveře a žádat o jídlo či o almužnu, už neodmítne. Tu zašelestí tráva, letní vánek ovane její čelo a najednou před ní stojí podivná ženská postava. Sukýnku zelenou jak smaragd, živůtek jak první jarní tráva. Do záhybů látek má zastrkané sedmikrásky, hořce, kopretiny a violky, na dlouhých, vlnitých, rozpuštěných vlasech posazený věneček z brčálu a konvalinek. Sehne se k selce a měkkým hlasem jí domlouvá: „Vidíš, jak nyní toužíš po kousku chleba, ale sama chudým ani krajíček dopřát nechceš.“ Přitom podává jí do rukou krajíc. Selka hned se do něj s chutí zakousla. Takový hlad měla, že nedbala, co se děje okolo, a podivná žena jak přišla, tak zmizela.

Když selka došla po dlouhém dni domů, vyprávěla vše muži a sama si uvědomila, že se jí nejspíš zjevila lesní žínka. Od té doby, když šel okolo chudý pocestný, přibalila mu na cestu celý bochník chleba, pár jablek ze zahrady a na spodek uzlíčku přidala mu pár penízků.