O zlatě svůdce

Nad obcí Jaroměřice u Jevíčka, jižně od obce, najdeme poutní místo Kalvárie. V době, kdy ještě nestál na Kalvárii kostel, tam byla veliká jeskyně a uprostřed ní dřevěný stůl s hromadou zlata. To zde zůstávalo nedotčeno, neboť lidé se bali a byli pověrčivý, spatřovali v tom dáblův svod a tak se nikdo neodvážil ani trochu si z toho pokladu vzít.

Kolem jeskyně se chodívalo do lesa na roští, a jednou tudy šla chudá stařena.Pozastavila se a když spatřila, otvorem sluje žlutavou záři, nahledla dovnitř. Dodala si odvahy a stoupila dovnitř.Když spatřila velkou hromadu zlata, stála tam bezradně, naplněná úžasem. Zatoužila po bohaství, o kterém v duchu jen snila.Do teď žila chudobně a když získala peníz, musela ho stokrát obracet, než se rozhodla, na co jej dá. A teď tu před ní je celá hromada.

Sama sebe se ptala, má si vzít? Není to hřích jen se na ten poklad dívat? A nějaký tichý hlas ji šeptal: „Ber, ber, kolik uneseš,“ a po chvíly druhý ji našeptával „Ale jen malounko“. Ale nikoho neviděla, jen hlasy ji stále pobízeli: „Ber, Ber … mnoho … málo“. Váhala jestli se něco nestane, když jsi vezme, ale neodolala a vzala si malou hrudku zlata, a rychle ven. Ale už né do kopce na roští, ale šla rovnou spátky do chaloupky.

Bída se z její chaloubky vystěhovala. A pokaždé když se rozkutálel poslední groš, zašla si pro další do jeskyně. Mohla být tak na dosmrti štastná, ale prvotní strach se pomali vytrácel. A na to čekal dábel.Pomali se blížila chvíle, kdy byl čas, aby ji lapil do svých sítí. A jednou, když znovu přišla do jeskyně, vystoupil zpoza stínu temnoty a oslovil nebohou, nic netušíci stařenu. „Podívej, kolik zlata tu leží, nikdo ti nebrání, aby sis nabrala, kolik unešeš. Naber si plnou zástěru. Proč bys měla bydlet v chatrči, když mužeš bydlet na zámku. Dost jsi sloužila jiným, nechť teď druzí slouží tobě. – Hrábl do zlata, a hodil do vzduchu, zvuk dopadu mincí působyl přímo omamně.

Z dálky šlyšela „Jen malinko, … trošku …“ Stařena se už chystala nabrat si zlata, avšak zarazila se. Ale čert dál naléhal. "Neboj se, nic se nestane, jen ber co když příště už nebude? Místo zlata najdeš kamení, a zas buudeš muset žít chudobně." A to na ní zabralo. Už si zvykla, že si chodila do jeskyně, když potřebovala, už dlouho nevěděla co je to hlad. A dostala strach, že čert má pravdu, že přístě příjde a nic zde nenalezne. Nechtěla zpátky chudobu.

Stařena nabrala oběma rukama. Ale v tom okamžiku vše zmizelo, stařena zkameněla a jeskyní se rozlehl hrubý dábelský smích.