O založení Mírova

Za dávných časů býval kraj, kde nyní stojí Mírov, pokryt hustým souvislým lesem a v něm bydlel ve svém dvorci zeman Svatoš s rodinou a čeledí.

Svatošův syn Rostislav objevil jednou v lese jeskyni. Byla v malé vzdálenosti ode dvorce, ale až doposud si jí nikdo nebyl povšiml. Byl vchod do ní docela nepatrný a nenápadný, neboť byl zakryt hustým křovím.

Když si lidé z dvorce prohlíželi podzemní dutiny, radily Rostislavovi jeho sestry, aby dal jeskyně rozšířit a upravit, že by se dobře hodily za útočiště, kdyby do země vpadl nepřítel. Mladému zemanovi se návrh zamlouval, a když i otec s tím byl srozuměn, dali se hned do díla. Upravili tam místnosti obytné, skladiště pro potraviny, stáje pro dobytek a v jedné větší prostoře zřídili i kapli, aby se tam mohly konati služby boží. Pacholci vytesali také do skály několik průduchů, jimiž proudil dovnitř čerstvý vzduch a přicházelo tam také trochu světla.

A nenadáli se zemanovi lidé, jak záhy budou v jeskyních hledat úkryt před nepřítelem. Zakrátko vpadli na Moravu Tataři, rozlili se po celé zemi jako jarní příval, a kam zapadli, tam bylo boží dopuštění. Starci, ženy a děti prchali do opevněných míst, muži se chápali zbraní a spěchali postavit se divochům na odpor.

Tak učinili i na zemanském dvorci. Bezbranní se ukryli v jeskyních, kam narychlo snesli zásoby potravin a zahnali stádo dobytka, Svatoš s Rostislavem a zbrojnými pacholky se strojili do boje.

Nějaký čas měli uprchlíci v podzemí úplný klid. Stařičký kněz, který tam s nimi byl, je utěšoval a posilňoval jejich mysli slovem božím.

Ale stalo se potom, že jeden ze zbrojnošů Svatošových z nízké pomsty prozradil Tatarům tajný úkryt jeskynní a běda jeho obyvatelům! Divocí kočovníci, vedeni zrádným pacholkem, přitáhli k jeskyni a podnikli na ni útok. Když byli odváleli mocné balvany, jimiž byl zatarasen vchod, narazili na těžká, železem pobitá vrata. I káceli těžké kmeny a používajíce jich jako beranidel, bušili do poslední překážky.

V jeskyni zavládl strach a děs. Ale kněz nepoklesl na mysli.

Shromáždil kolem sebe všecky ustrašené, vzal do ruky kříž a zanotoval zbožnou píseň. Všichni se hned přidali k němu a zatímco se zvenčí ozývaly dunivé údery na vrata, uvnitř zněl vroucí zpěv.

Vrata již již povolovala. Najednou se v nich objevil průlom a v zápětí se jím už drali divocí muži dovnitř, jako první z nich zrádný pacholek.

Leč co to! Najednou zasvítil a vyšlehl proti vetřelcům mocný plamen. Padli hned na zem, sežehnuti jako věchet slámy, a za nimi padali i ostatní. Spatřivše to zadnější; obrátili se a hnali se zpátky, až po sobě šlapali. Sám Bůh přispěl obleženým svou mocnou rukou a zachránil je před Tatary.

Zatím se už také byl dověděl zeman Svatoš, co se děje u jeskyně, a pospíchal svým drahým na pomoc. Zaskočil prchající Tatary, udeřil na ně a úplně je zničil.

Potom táhl se svou četou od místa k místu, pronásleduje divokou tatarskou sběř, a neustal dříve, dokud nebyl poslední vetřelec vyhnán z kraje.

Rozhlásila se pak jeho udatnost po celé zemi, všude ho lidé velebili a kníže mu za jeho dobré služby daroval veliký kus lesa. Svatoš si tam vystavěl hrad a dal mu jméno Mírov. To na paměť toho, že byl zbudován v době, kdy po ukrutném vpádu Tatarů zavládl v zemi pokoj a mír.

Co je na pověsti O založení Mírova (Mírov) (ne)pravdivého?

Historie hradu Mírov sahá až do poloviny 12.století, hrad sám byl ve 12.-13.století zemským hradem. Poté byl v držení olomouckých biskupů. Od 18.století až do dneška slouží jako věznice. Má tak tedy docela smutnou historii. O zemanu Svatošovi není v historii hradu nic známo, nicméně Tataři, Maďaři a Kumáni Moravou v 13.století táhli a pustošili zemi.