O Panně a Babě

Asi nikde jinde ve světě bychom nenašli bývalou sopku v podobě dvou sloupů s dostatečným místem mezi nimi, aby bylo možné mezi nimi postavit opevněný hrad. Tento hrad navíc leží v otevřené a rozlehlé krajině, takže majitel mohl bezpečně kontrolovat celý široširý kraj.

Samozřejmě jako k mnoha jiným i k tomuto hradu přitáhlo v 15. století husitské vojsko a chystalo se ho pokořit. Nechtělo se zdržovat obléháním, protože o hradě bylo známo, že má spojení se širokým okolím tajnými chodbami. Rozhodlo se zahájit proti němu ihned boj. Střední část hradu neodolala prudkému náporu a padla po krátkém boji do rukou husitů. Husitská vojska se poté snažila dobýt také obě věže – západní a východní. Zanedlouho se vzdala husitům také posádka západní věže, která se zalekla palby těžkých děl. Zato však věž na východní straně se držela statečně a přes všechno úsilí husitských vojsk se čestně uhájila. Proto, když husité zanechali boje a odtáhli dále, nazvána byla západní věž potupným názvem „Bába“, kdežto východní věži, jejíž posádka si vedla velmi hrdinně, se dostalo názvu „Panna“.

Koncem 15. století žily na hradě dvě příbuzné ženy, které se tak nenáviděly, že se každá usídlila v jiné věži. Na Bábě bydlela Markéta, vdova po Otovi z Bergova a vyznavačka kalicha, na Panně její vnučka, která se jmenovala Barbora. Ta byla naopak katolička. Příbuzné se nesnášely už i vzhledem ke své víře. Jednou z dalších příčin byla zpráva, kterou přinesl posel jednoho dne a která konstatovala, že mladé šlechtičně padl její milý na válečném poli. Barbora byla od toho dne jakoby duchem nepřítomna.

Každé ráno, sotva dopadl na zdi Báby první sluneční paprsek, vstala Markéta a naklonila se z okna. Začala zlostně vykřikovat proti věži zvané Panna: „Tak co, ještě jsi živa, kacířko? Ještě tě Lucifer neodnesl?“ Barbora vyskočila z lože, zarděla se v lících a vší mocí zahrozila směrem k Bábě: „Už zase začínáš hádku? Nech spravedlivé lidi na pokoji! Však já dobře vím, kdo je tou můrou, která mně dnes v noci krve upila.“„Hahaha,“ odpovídala křikem Markéta, „každý cikán podle své planety hádá, ty zmizíš ze světa na koštěti!“

„I zanech planých řečí ty čarodějnice!“ neslo se do podhradí. Tak hádaly se obě ženy s malými přestávkami, dokud nezašlo slunce. Spílaly si a křičely, až ptáci, kteří na hradě se zastavili, vzlétli do výše a polekaně odtud prchali. Jak večerní hádání skončilo, tak ráno opět začalo.

Nekonečné byly litanie, dokud sama smrt, která je spravedlivá ke všem lidem, neučinila konec jejich každodenním hádkám.Byla to Markéta, která první odešla na věčnost a umlkla navždy. Barbora se slzami v očích pohlížela každodenně do oken osiřelé Báby, marně však čekala, že se odtud ozve známý břitký hlas. Teprve nyní, když se neměla s kým hádat, cítila se dokonale nešťastná. I zemřela krátce nato, aby se sešla s Markétou na věčnosti a tam si s ní vyřídila dlouholetý neskončený spor.

Hrad poté nějaký čas obývali zemští škůdci – loupeživí rytíři. Jedním z jejich kousků bylo přepadení opatovického kláštera. Nakradené bohatství spolu s opatovickým pokladem ukryli prý v podzemí hradu. Ve věži Panně zapustili do země obrovský kámen zakrývající vchod do nitra čedičového vrchu. Nikdo ani v pozdějších dobách nedokázal touto zábranou pohnout. Dnes už se kámen skrývá pod vysokou vrstvou suti a kamení a nelze se k němu proto dostat.