O potrestané děvečce

V nedalekých horách Slezských sloužila na faře velmi srdnatá děvečka. Nebála se ničeho. Bylo to večer před sv. Martinem. Děvečka z fary, jakož i mnoho jiných sešlo se u souseda na „přástku.“ Že při takých příležitostech mladí chasníci nescházeli, rozumí se samo sebou. Mluveno o všeličem, až přišli i na strašidla. Děvečka z fary si jen posměch ze všeho dělala. Mezi jiným pravila: „Abyste věděli, že se nebojím, donesu vám lebku z kostnice na hřbitově.“ A než se toho kdo nadál, pádila na hřbitov. Směle vešla do kostnice, vzala jednu z nashromážděných zde lebek a přinesla ji k sousedovi. Celá společnosť shrozila se toho. Brzy odešli všichni domů a děvečka pohodíc lebku u fary do kouta, ulehla. O dvanácté hodině slyší slabé klepání na okno a hned na to slabým hlasem tato slova: „Nepřineseš-li lebku v půl hodině nazpět na místo kde jsi je vzala, zle s tebou bude!“ Děvečka se sice ulekla, ale předce vstala, vzala bílý šátek, a zaobalivši lebku, kráčela k nedalekému hřbitovu. Uloživši lebku na místo, odkud ji dříve byla vzala, chtěla pospíchati nazpět. Avšak kostlivec ve dveřích zabránil jí v tom. „Že jsi dělala z nás mrtvých posměch a nám při vypravování na „přástce“ ani v hrobě pokoje nedala a mimo to lebku mého bratra zde vzala,“ pravil dívce, „máš býti náležitě potrestána. Zde na tom míste, kde jsi lebku vzala, umříti musíš!“ Sotva to kostlivec dopověděl, padla děvečka strachem na celém těle se třesouc do mdlob. Ráno našli ji v kostnici mrtvou. I pochovali ji nedaleko kostnice a postavili malý náhrobek na její rov. Od těch dob nikdo se neopovážil při „přástkách“ o duchách, strašidlech a o mrtvých mluviti neb z nich posměch si činiti.