O světičském zvonku

Roku 1808 se světičtí sedláci složili na nový zvonek. Říčanský farář Josef Markocius jim k němu daroval dubový stojan a zvonek byl zasvěcen svatému Linhartovi, ochránci sedláků, čeledínů, koní a dobytka. Každý den se jeho hlas rozléhal nad světickými chalupami. Ráno, v poledne a večer svolával obyvatele ke klekání. Když někdo ve vsi zemřel, zvonil jako umíráček a oznamoval sousedům, že jeden z místních dokončil svou životní cestu. Podle vyprávění starších obyvatel visel zvonek nejprve na stromě, snad na moruši. Teprve později pro něj byla postavena samostatná zvonička. Když za druhé světové války začaly být kostelní a obecní zvony zabavovány, hrozilo, že stejný osud potká i zvonek světický. Zvonovina byla cenná a mnoho zvonů skončilo v hutích, kde byly roztaveny a jejich kov použit pro válečné účely. Obyvatelé Světic se však svého zvonku nechtěli vzdát. Sejmuli jej ze stojanu a ukryli jej tam, kde by jej nikdo nehledal – na dně místního rybníka. Zvonek se ponořil do vody a bahna a na dlouhou dobu umlkl. Po celou okupaci ležel skrytý pod hladinou. Nad rybníkem se střídala léta i zimy a lidé, kteří znali jeho úkryt, své tajemství uchovávali. Teprve po skončení války byl zvonek z bahna vyzvednut. Přestože strávil dlouhou dobu pod vodou, mohl být znovu zavěšen. Jeho hlas se opět ozval nad Světicemi. Zvonek tak přežil dvě světové války. Zachránila jej odvaha a prozíravost místních obyvatel, kteří raději ukryli hlas své obce pod vodu, než aby dovolili, aby byl proměněn ve zbraň.