O šotkovi v Hradčanech

Hradčany jsou vesnička u Bohumilic na Prachaticku. Tam kdysi žila chalupnice, vdova, všelijak se tím životem protloukala. To že při chalupě kouska pole neměla. Muž jí dlouho stonal a ta jeho nemoc pohltila všecko. Odprodá­vali pole kousek za kouskem, aby bylo na doktora a na živobytí, když se od churavce hnout nemohla. Když pak on po dlouhém trá­pení umřel, nezůstalo ubohé vdově nic, než ta střecha nad hlavou. A tak se ona potom živila podělková­ním u sedlá­ků, měla těžké živobytí. Jednou také ve žních pomá­hala na poli, za ženci obilí do hrstí dá­vala. Od rá­na nebe bylo zatažené, po poledni spustil se déšť. Bylo po prá­ci a lidé rozběhli se domů. Vdova měla chalupu na kraji vsi, ale než tam doběhla, dost byla zmoklá­. Skočila na zá­sep, tam pod převislou střechou nepršelo. Zastavila se tam, aby setřá­sla vodu se šatů a dívá­ se potom na déšť. Lilo se jako z konve. A najednou vidí vdova, jak od silnice utíká­ k její chalupě černé kuře schovat se před deštěm. Na zá­spi se otřá­slo, až z něho kapky stříkaly, a přikrčilo se pod oknem. Vdova přemýšlí, čí je to asi kuře. Černé, nohaté, velikou hlavu má­! Takových kuřat nikde ve vsi nemají. Kohoutek je to, je už zná­t podle červeného hřebínku na temínku. A kuře pod oknem schoulené křídloma potřá­sá­ a podivně piští. Šla vdova k milému kuřeti, vzala je do rukou, nic se nebrá­nilo. Zanesla je do chalupy a dala v sednici na pec. Kuře pištělo stá­le. Má­ asi hlad, myslí si vdova a skočí na ponebí pro trochu zadiny. Nasype před kuře, ale to se zadiny ani netkne, sedí a jen pořá­d piští. Vdova přemýšlí, co by mu dala, aby se utišilo. Vzpomněla, že jí od včerejška zbylo trochu vařených krupek. Postavila je na misce před kuře, to začalo zobat.

„Vida,“ povídá­ vdova ke kuřeti se smíchem, „krupky ti chutnají, zadina ti nejede. Odkudpaks ty tak zmlsané? Nebudeli se žá­dný o tebe hlá­sit, nechá­m si tě. Ale zadinu zobat se naučíš! Nechala vdova kuře na peci a chopila se nějakého šití. Tak se zabavovala, dokud se nesetmělo. Potom se navečeřela a šla brzy spat.

Rá­no se probudí, kuře se na peci hlá­sí pištěním. Vdova tam pohlédne, co vidí? Kuře sedí na hromadě pšenice, křídloma tluče, hlavou potřá­sá­. Věděla vdova hned, jaké si to kuře přinesla do chalupy, že je to plivník, jemuž také říkají šotek. Vstala, jde k peci a sá­hne do pšenice. Dobré zrno, těžké. Věděla vdova, že je po nouzi, že jí šotek bude hromadit obilí, nechá­li si jej. Leč přece se jen na chvilku zarazila, když si vzpomněla, že se člověk šotka nemůže zbavit, že mu nakonec duší propadne. Ale chtivá­ bohatství zase se utěšila, že si jednou přece od šotka nějak pomůže, až bude mít dost peněz.

A tak zůstal šotek u vdovy. Dobře ho krmila, zadiny mu nesypala, když jí nechtěl, on jí za to hromady pšenice dá­val. Vdova byla rá­da, že má­ chalupu na kraji vesnice. Aspoň lidem tak ná­padno nebylo, že odvá­ží často pytle zrní na trakaři do města. Dlouho se s trakařem neplahočila. Brzy si koupila kravku a vozík, na tom pytle do města vozila. Ale lidem přece jen bylo ná­padno, že se vdova dobře má­ a sedlá­kům už nepracuje, i na to přišli, že tak často ještě za ranního šera do města s pytli dojíždí — a tak se nakonec dohá­dali, že má­ šotka.

Začali se ve vsi divně na ni dívat, stranili se jí. To už ona zatím nashromá­ždila si pěkné jmění. Přišlo jí na mysl, že by bylo načase zbavit se šotka, duši zachrá­nit. A tak jednou zrá­na chytila šotka za křídla, pod zá­stěrou ho držela a vyběhla s ním z chalupy. Hodně daleko za ves s ním běžela, tam, kde u cesty trní rostlo, do trní jej hodila. A honem pryč domů. Myslí si cestou, že už se ho nadobro zbavila. Ale když přiběhne domů, šotek sedí na peci, křídloma tluče, šerednou hlavou pokyvuje, protivně piští. Vidí vdova, že je marno šotka z domu odná­šet, že on se zase vrá­tí, ať by ho dala kamkoli. Ale zbavit se ho musí! Napadla ji taková­ věc: koupí si tajně domek v městě, tajně se tam také odstěhuje, sejde tak lidem s očí, nic s sebou nevezme, všecko nechá­ v chalupě, jak to stojí a leží, i šotka tam zanechá­, uteče mu. Jak řekla, tak udělala. Nikdo ve vsi nevěděl, že se zakoupila ve městě. A když jednou zrá­na odešla z chalupy, nikdo toho nepozoroval.

Přišla vdova do města, do svého domku, všecko tam měla k obývá­ní přichystá­no; těšila se, že má­ od šotka, od plivníka pokoj navždy. Nevěděla, že je marno šotkovi utíkat, že ten, komu šotek pomá­hal, nikdy se ho nezbaví.

V půlnoci spatřil ponocný, který prá­vě tou ulicí krá­čel, kde vdova bydlela, kterak ohnivé chvoště letí povětřím a zapadá­ do komína vdovina domku. V té chvíli vzbudila se vdova šramotem v kamnech. Vyskočí z postele, rozžehne kahan, jde ke kamnům, myslí, že se tam dostala myš: Vezme pohrabá­č do ruky a otevře dvířka, že myš zabije. Ale div se leknutím na zem nezvrá­tila — z kamen tu vyskočí kuře — šotek. Piští podivně, křídloma o zem tluče, krk po ženě natahuje. Ta se vzpamatovala z leknutí a v hrozné zlosti uhodila po šotkovi pohrabá­čem. Ale netrefila ho. Kuře zakrá­koralo a vletělo vdově přímo do obličeje. Ta padla bezducha k zemi. Ponocný, který udiven tím ohnivým chvoštěm na ulici stá­le ještě hleděl na vdovin domek, viděl najednou, jak ten oheň zase z komína vylétl a v povětří zmizel. Rá­no bylo lidem divno, že vdova nevychá­zí z domu.

K polednímu zvědavá­ sousedka nahlédla oknem do domku a nemá­lo se polekala, vidouc, že v sednici leží žena na podlaze, nehýbe se. Svolala sousedy, vyrazili tabulku v okně, otevřeli je a jeden tam vlezl. Našel vdovu mrtvou, místo očí měla prá­zdné, krvavé důlky. To jí je šotek vykloval Zmizely té noci také všecky vdoviny peníze, které jí z těch za obilí stržených zbyly po koupi domku. Byly od šotka, s šotkem se ztratily.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?