O Dolní hospodě I

Před mnoha lety hospodařil v Dolní hospodě hostinský, o kterém si lidé tajně vyprávěli, že je loupežník. Protože se všichni násilníka báli, nikdo se neodvážil vyslovit toto podezření nahlas. Jednoho dne se přihodilo, že se jistý muž z Hranic příliš dlouho zdržel v Pastvinách. Když šel pozdě v noci kolem Bahnelova rybníka, slyšel blížící se kroky. Rychle se schoval za hustý keř, aby osamělého poutníka nepotkal. Ten ale zůstal stát přímo před křovím ukrývajícím muže, s ramene nechal sklouznout těžký pytel, vytáhl z něj mrtvého a hodil jej do rybníka. Ukrytý muž přihlížel zděšeně příšerné události a náhle poznal v tajemném chlapovi hospodského z Dolního hostince. Když se chlap po vykonaném činu chystal k odchodu, zahlédl v křoví svědka svého zločinu. Hroznými pohrůžkami ho přinutil vyslovit strašnou přísahu, že nebude nikomu vyprávět, co této noci zažil. Muž přišel domů celý rozrušený a pod tíhou tajemství se stal trudnomyslným. Příbuzní ho marně prosili, aby se jim se svým trápením svěřil. „Nesmím to nikomu říct“, byla jeho odpověď a při té zůstalo, ať na něj naléhali sebevíc. Když to s ním bylo stále horší, obrátili se jeho blízcí s prosbou o radu na ašského faráře. Jakkoliv farář nemocnému domlouval, obdržel vždy stejnou odpověď: „Nesmím to nikomu říct.“ „Nu dobrá,“ řekl duchovní nakonec, „protože to nesmíte říci nikomu z lidí, ulehčete své mysli tím, že tajemství svěříte krbu.“ Pak museli všichni farářovu světnici opustit a on sám vešel do vedlejší komůrky, dveře však nechal trochu pootevřené. Tak se farář dozvěděl, co nešťastníka tolik tížilo. Toho zádumčivost také brzy opustila. Zlému hostinskému však konečně mohla být hrůzná činnost zaražena a udělen zasloužený trest.