O uhřickém hastrmanovi

Za časů formanské slávy vozívali někteří uhřičtí sedláci železnou rudu z Rudné pláně za Kladkami na zpracování do Blánska. Jeden den ráno se vypravili pro náklad, večer byli doma, zavedli koně do ohrady Nad Smohama,aby se přes noc pásli, a příštího dne zajeli do hutí a zpět.

Sedlák Jiří mrva šel kdysi pro koně již k půlnoci. Dědina spala, pole vydechovala těžké letní vůně a zrosené louky byly tiché vzadu na dolině. Chřástal z nich už dávno nevolal, ale liška z blízkých lesů také nezaštěkla …

Kůň stál u ohrady, jako by na hospodáře čekal. „Ale, ale, ty máš ohlávku?“ podivil se sedlák. „Dal bych za to krk, že jsem ti ji nedával.“ Kůň jenom hrábl nohou a zařehtal. Mrva se až lekl, jak neobvyklý hlas se to vznesl nad ohradu a zalehl nahoře v lesích i dole u dědiny. Zaraženě chvíli postál, potom ale vyvedl koně z ohrady, vyhoupl se na něj a zamířil ke vsi. Po několika krocích začal kůň klusat, potom se dal do cvalu, čím blíže vsi, tím cválal rychleji, a to se přestávalo Mrvovi líbit.

Kůň se nedal nijak zastavit, nic nepomohlo, naopak kůň uháněl stále rychleji „Tahle někde srazím hlavu,“ blesklo Mrvovi hlavou a hned ho napadlo: „není tovůbec léčka na mou duši?“ V temnu se objevily lomenice uhřických chalup. Mrva nerozmýšlel dlouho a skočil z pádícího koně, klopýtl, převalil se v trávě, ale hned byl na nohou. Díval se a viděl – tu je pazderna a kůň, jeho kůň skáče rovnou do bažiny…

Dosud tiché stromy náhle zašuměly, žáby zaskřehotaly, někde nablízku zahoukala sova. Vítr se zatočil nad bažinou a přinesl kvílivý hlas: „Čert ti dal nos…!“ – „Dal ti nos“ ozvalo se ještě znovu jakoby ozvěnou a opět bylo vše jako dříve.

Spocený strachem, ale zároveň rád že tak o vlásek unikl jistému konci spěchal domů. zamířil rovnou do stáje a byl velmi překvapen když tam uviděl svého koně bez ohlávky.