Čerti na Bezdězu

V okolí hradu se ve středověku zalíbilo čertům, kteří tu po léta prováděli své rejdy. Zbyly tu po nich Čertův vrch, Čertova zeď a Čertova věž. Jednou nabídl čert staré babce sázku o to, kdo z nich postaví od setmění do kuropění vyšší horu. Babka sázku přijala a pustila se hned do díla. Kopala zem a nosila ji v košíku na hromadu, zatímco čert válel kameny a stavěl ke své hoře pevné základy. Pak se rozběhl na pole, kde oral sedlák s koňmi, vzal mu potah a svážel vozem hlínu ke své hoře. Bral ji, kde se dalo. Ve chvílích, kdy se babka nedívala, kradl jí i hlínu z její hory.

Oba pracovali tak horlivě, že se ani nenadáli a v nedaleké vsi kohout zakokrhal. Ustali v práci a přeměřili své hory. A hle: hora staré babky byla mnohem vyšší. Ta zajásala a čert jí s hanbou musel vyplatit dva pytle zlaťáků. Poté prchl do pekla. Za to se čert mstí, jak jen může, všem lidem, kteří na jeho horu vystoupí v noci a ne ve dne. Za ranního rozbřesku totiž jeho síla podle dávné pověsti končí.

Od hradu k Ještědu se táhne dlouhá čedičová zeď, nazvaná Čertova. Její vznik je dodnes záhadou. Převládá mínění, že je to láva vylitá ze sopky. Její vznik opět vysvětluje pověst. Před lety se usídlili v tomto místě tři čerti. Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich: „Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“

„Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel šíp a já jej v běhu chytím.“ „To mi nestačí,“ odpověděl jezdec. I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já stačím dláždit kamením všechny stopy, které tvůj kůň zanechá v zemi.“ Ani s tím se jezdec nespokojil. Tu se přihlásil čert třetí: „Já jsem rychlý jako tvoje myšlenka. Na co si pomyslíš, všechno ti stačím udělat.“ „Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci mít postavenou zeď, která bude obíhat toto místo ve velikém kruhu. Běž a stav kudy chci, aby vedla! Nedohoním–li tě dřív, než kohout zazpívá, vyhraješ.“

Pomyslil si jezdec, kterými osadami má zeď vést, a čert v tu chvíli měl zeď hotovou. I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, jako vichr se žene úvalem i strání a čert stále před ním běží, ze záňadří bere kameny a skládá je v dlouhou zeď. Až teprve, když se blížili k místu, odkud začali závodit, dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první paprsek slunce padl na vrcholky hor – a vzápětí se ve vsi ozvalo kohoutí zakokrhání. Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku prohrál, jeho dílo tu však zůstalo.

Aby se páni hradu ochránili od této nezvané rohaté chasy, postavili si v hradě kapli svatého Michala, archanděla, který proslul statečností v boji s ďábly. Čerti se však usídlili ve věži u třetí hradní brány a tropili vždy hluk, kdykoliv měl kněz v hradní kapli bohoslužby. Působilo jim potěšení, jestliže lidem naháněli strach, a proto se rádi měnili v rozmanitá zvířata – černé kohouty a kozly. Zjevovali se také na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Dnes je hrad neobydlen, takže je od všech rohatců pokoj.