Tajemný cizinec u Žerotína

Nedaleko městečka Panenského Týnce se zříceninami kostela a kláštera jeptišek je návrší, na němž spatřují se rozvaliny hradu Žirotína při vsi stejného jména. Blízko hradu je proláklina, jíž Gothardský dolík říkají. Bylo to ke konci dvacátých let století XVII., kdy v Gothardském dolíku objevil se záhadný cizinec. Přišel tam od hradu Žirotína, kde s paní jednal. Držela tehda hrad paní Krystyna Vratislavova po svém zemřelém bratru, Vilému Vojtěchu Doupovcovi. Pán ten účast měl v samém počátku povstání stavů českých r. 1618, také při shození místodržících s okna kanceláře na Hradčanech byl a vstoupil potom do vojska stavovského.

Byl zabit v nějaké hádce v Praze r. 1621, a odsouzen po své smrti pro účast na odboji stavovském ke ztrátě třetiny statků. Ale manžel dědičky, Jan Zdeněk Vratislav z Mitrovic, katolík, koupil zase od královské komory ty statky. Cizinec prokázal na Žirotíně, že dobře znal pana Doupovce, pověděl, že se jmenuje Jan Chrudimský, že se v Praze řemesla vzdal — neřekl jakého — a chce vzdálen od lidí život svůj dožiti. Vyhlédl si lesnatý dolík blízko hradu, tam že by si rád poustku chtěl postaviti. Paní pro památku svého bratra dala k tomu svolení. Cizinec si potom lidi zjednal, kteří mu v lese chaloupku dřevěnou postavili, tam on také se nastěhoval, tam uložil věci, které si z Prahy na vozíku přivezl. Potom vozík i s koněm v nedaleké vsi lacino prodal. V žirotínském lese žil ten cizinec životem samotáře, lidem, jak mohl, se vyhýbal. Byl vysoké postavy, hubený, osmahlých tváří, šedé vousy až na prsa mu spadaly. Hádali mu šedesátku.

Chodíval po lese, sám s sebou hovořil; lidé ho tak slýchali a také vídali, že před svou chaloupkou sedě, z tlusté knihy nějaké čte, nebo že něco na listy nějaké zapisuje. Ale blíž se s ním neseznámil nikdo. Až jednou starý hajný náhodou k němu blíž přišel. To bylo tak: Ten cizinec potkal hajného v lese a vidí, že si hajný drží levou ruku, klocem nějakým zkrvavělým jako narychlo omotanou. I ptá se cizinec, co se to přihodilo. A hajný, že byl při kácení stromů a že mu ostrá tříska do ruky vjela, dlaň roztrhla. Cizinec viděl, že ruka hodně krvácí, a řekl hajnému: „Pojď se mnou k mé chaloupce, podíváme se tam na ránu a budeli třeba, ošetřím ji.“

U chaloupky posadil cizinec hajného na lavičku a sám vešel dovnitř. Za chvilku se vrátil nesa mísu hliněnou, láhev, krabičku dřevěnou a nějaké klůcky. Rozvázal hajnému ruku, podíval se na ránu, která ještě krvácela, a povídá: „Víš, že je to zlá rána? Že bys mohl na ruku schromnout navždy? Dobře, žes mne potkal. Ukaž!“ Nalil do mísy vody, ruku tam hajnému vymyl, potom z láhve na klůcek nalil kořalky, v níž arnika byla naložena a dal na ránu. Pálilo to jako oheň, ale hajný to snesl. Cizinec ruku klůckem zavázal a řekl hajnému, že je třeba počkat, až se rána zavře. Usedl k raněnému na lavici a dali se do řeči. Smluvili se, že jsou oba vyznáním Čeští bratří, a tu hned cizinec byl sdílnější. O Praze se rozpovídal, jaké jsou tam zlé časy, o válce, jak zemi hubí, o pronásledováních nekatolíků. Tak tam spolu v hovoru dlouho seděli, až se cizinec zase na ránu chtěl podívat. Rozvázal klůcek, rána už nekrvácela. I otevřel krabičku dřevěnou, nějaké masti černé z ní na klůcek nabral a na ránu přiložil. Potom zase ruku dobře obvázal a řekl: „Tak, a teď se ti rána do týdne zhojí. Moje mast je nade všecky masti. Tu ke mně v Praze lidé rádi chodili kupovat.“ Rozešli se cizinec s hajným jako nejlepší přátelé. Rána vskutku do týdne se vyhojila, že na dlani nic znáti nebylo. Od té doby ti dva častěji spolu hovořívali, i před chaloupkou sedávali. Také se stalo, že hajný poprosit přišel o trochu masti, když některý drvoštěp se zranil, nebo když žena, trávu žnoucí na pasece, srpem se požala. A zázračná mast pomohla vždycky.

Když přišla zima, sedával někdy hajný s cizincem v jeho chaloupce. Čítávali spolu v tlusté knize — byla to bible, o starých časech hovořili, jak bývalo líp Českým bratřím, pokud pronásledování nezakusili. Ale pořád ještě hajný nevěděl nic o tom cizinci, čím býval a jaké byly jeho osudy. Až zase jednou v létě, bylo ke konci června, šel hajný podle chaloupky, myslel si, že si s cizincem promluví, zaklepal na dveře. Podivno: cizinec se mu ozval, ale neukázal se. „Nehněvej se,“ volal na hajného, „že dnes k tobě nevyjdu. Ale přijď zítra, povím tobě toho příčinu.“ Nezbývalo hajnému než odejít. Když potom na druhý den přišel k chaloupce, zastal tam cizince, sedícího venku na lávce. Zdál se nějak přepadlý a umdlelý, když se na hajného podíval, oči měl smutné. Hajný přisedl k němu a cizinec začal: „Včera chtěl jsem být sám, jako každého roku v ten den. Kolikátého bylo včera, víšli?“ „Jak bych nevěděl!“ hajný se ozval. „Jedenadvacátého června bylo, na ten den nezapomenu nikdy; připadá na něj památka popravy staroměstské.“

„Tak, tak,“ svědčil cizinec, „památka smutná pro všecky věrné vyznavače. Pro mne pak dvojnásob. Já byl při tom, když tolik dobrých hlav se špalku v krvi se svalilo na lešení, já byl při tom, když na popravišti s obnaženým hrdlem poklekl Jednoty bratrské horlivý přívrženec, pan Václav Budovec z Budova, kmet čtyřiasedmdesátiletý, ba já, věz to,“ a slova cizincova zněla dál, jako by z hrobu vycházela, „já sám mu tu bílou hlavu sťal!“ Hajný odskočil jako uštknut a vytřeštěnýma očima hleděl na cizince, jenž tu seděl všecek zhroucen, těžce oddychuje. Ale cizinec pokračoval dutým hlasem:

„Ano, chci dnes zjeviti tobě, kdo jsem. Jan Mydlář je moje jméno, byl jsem katem staroměstským a sám jediný vykonal jsem hroznou tu popravu. Čtyřiadvacet hlav sťal jsem, tři odsouzené jsem pověsil — sedmadvacet jich toho dne neblahého se světa sešlo mou rukou!“ Starý hajný s úžasem a ustrnutím naslouchal řeči kata Jana Mydláře. „Hrozná byla ta povinnost moje. Ale musel jsem. A kdybych já byl odepřel, jinému bylo by bývalo poručeno, aby ortel vykonal. A tak jsem aspoň hleděl, abych tak učinil bez trápení.

Také, že mezi nimi pánové rodem vzácní byli, nikoho z nich rukou jsem se nedotekl, kromě mistra Jessenia, jemuž před stětím jazyk vyříznouti bylo přikázáno, a těch tří pověšených. Ale od toho dne poklid duše jsem ztratil. Ve snách tak často vidím bledé tváře těch, kteří na lešení popravní stoupali, krev vidím rozlitou. Odpustili mi jistě všichni, vždyť já byl jen pouhým nástrojem soudu krutého — ale trápím se stále!“ A odmlčev se, skryl starý kat tvář do dlaní. Za chvíli teprve pozvedl hlavu a klidnějším hlasem promluvil: „Pro to mysli trápení také vzdal jsem se řemesla svého, synům svým jsem je zanechal a nato tajně z Prahy jsem odešel, abych zbytek života svého ztrávil tam, kde mne nikdo nezná. Ty jediný teď víš, kdo jsem. Zavrhnešli mne proto, prozradíšli tajemství moje, aby se mne všichni štítili?“ „Ne, neudělám toho nikdy,“ hajný řekl, „jsme bratry ve víře, a vím, že před Bohem jsme si všichni rovni. Dost jsi vytrpěl a trpíš ještě. Chci ti být přítelem dobrým až do smrti.“ Jan Mydlář stiskl podávanou ruku hajného, zvedl se s lavice a řekl:

„Pojď se mnou dovnitř, ukáži ti něco!“ A když přišli do světničky, Mydlář z úkrytu vytáhl skříňku dřevěnou podlouhlou, železem pobitou s pevným zámkem přivěšeným, a otevřel. Tam v sukně zahaleny ležely dva široké, dvouruční meče popravní. Ty ukázal kat hajnému a pověděl, jedním že toho osudného dne devatenáct hlav sťal, druhým pět. Potom políbil zbožně obě čepele a zase meče uložil. „O tom prvním meči ještě něco tobě povím,“ řekl Mydlář, když zase ven vyšli a na lávce se usadili. „Jedním z devatenácti, jimž meč ten hlavu sťal, byl, jak víš, i slavný doktor lékařství Jan Jessenius, profesor university. Ten, konaje studia o živém a mrtvém těle lidském, několik let před svou smrtí jednoho večera mne navštívil v mé katovně při břehu vltavském.

Tajně přišel, vždyť kat je člověk povržený, lidé veřejně se k němu nehlásí. Profesor Jessenius však přece neštítil se ruku mi podati, hovořil se mnou jako se sobě rovným. Mnoho jsem mu pověděl ze svých zkušeností, co se mu hodilo pro dílo, které tehda sepisoval. Také mne žádal, abych při příležitosti opatřil mu a do koleje lékařské dopravil mrtvolu popraveného, že chce před shromážděním lidí učených první veřejnou pitvu těla lidského v Praze provésti tak, jak se to děje na universitě pařížské. Ale to není, proč ti povídám a návštěvě Jesseniově v katovně. Stala se při vstoupení jeho do mého příbytku taková věc: Sotvaže profesor přestoupil práh mé komnaty, pohnul se jeden z mých mečů popravčích, na stěně pověšených, tak mocně, až o vedlejší zavadil. To mne tak polekalo, že jsem stanul jako přimražený a s vytřeštěnýma očima hleděl jsem na meč, který se ještě pohyboval. I profesor Jessenius všiml si toho, ale nevěděl, co by znamenal pohyb meče a moje leknutí. Zamluvil jsem nějak tu věc, a profesor brzy na ni v proudu řeči zapomněl; ale mně z hlavy nešla. A kdyby se i byl vyptával, pravou příčinu svého leknutí nebyl bych mu pověděl. Vždyť podle starého podání katovského ten, v jehož přítomnosti meč popravčí se pohne, označen je tím jako příští oběť meče toho. Nechtělo se mi věřit, že by doktor Jan Jessenius, věhlasný profesor lékařství na universitě pražské, dostal se jednou na popraviště, a já že bych mu hlavu sťal. A přece se to vyplnilo do poslední písmenky!“ Domluvil Jan Mydlář, a hajný vida, že jeho příteli dál do řeči není, rozloučil se s ním a odcházel. Litoval v duchu bývalého kata, že musel býti nástrojem rozsudků tak hrozných. O tom, co od Mydláře slyšel, nepověděl nikomu. — Po nedlouhém čase pozoroval hajný, že Jan Mydlář začíná scházeti vůčihledě. I kat byl si toho vědom, že se blíží konec jeho života. Také to hajnému řekl:

„Vím, že už tu dlouho nebudu. Mrtví mne volají. Onehdy v noci viděl jsem ve snu pana Budovce. Stál ve dveřích chaloupky a upřeně na mne hleděl. Potom na mne prstem zakýval, jako by mne zval, abych šel za ním. A já půjdu. K tobě, příteli, mám prosbu: Po mé smrti truhlici s meči odvez do Prahy, tam v katovně odevzdej ji mému synovi, který po mně úřad pražského kata převzal. Pověz mu také, kde jsem život svůj dožil a kterak jsem trpěl zlými vzpomínkami. Odevzdej mu i tuto bibli. Je to rodinná památka; na její přídeští Mydlářové poznamenávali narození i úmrtí členů rodiny. Ať i můj syn tak činí; první bude, že zaznamená mou smrt. Ať také pokračuje v pamětech, které já psáti začal, jak je tuto na arších vidíš. I ty mu odevzdej! Ostatního nemnoho, co tu po mně zbude, je tvé. I něco peněz tu ještě tobě zanechávám, abys s cestou do Prahy vlastních výloh neměl. Žij tu blaze a vzpomínej na mne v modlitbách!“ To bylo poslední, co slyšel hajný od svého přítele. Když přišel druhého dne k chaloupce, našel dveře dokořán otevřeny; na chudém loži ležel Jan Mydlář mrtev. V bledé tváří zračil se klid, jehož Mydlář dosáhl teprve smrtí.

Hajný vykonal věrně, co mu přítel jeho uložil. Teď také zvěděli lidé v okolí, kdo to přebýval v lesní chaloupce. Ten katův příbytek opuštěný dlouhá leta stál ještě v Gothardském dolíku, dokud nesešel stářím. Pověst o pražském katu udržela se v té krajině podnes.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?