Zažehnávání

Před dávnými časy stál na Mikulášském vrchu zámeček, ke kterému byla přistavěna věž. V té bydlela stará žena, která zemřela ve vysokém věku devadesáti let. Na pohřeb přišlo mnoho lidí a nechyběli ani nosiči, neboť tehdy ještě nevozili mrtvé na pohřeb vozem. Když se seřadili smuteční hosté za rakví do průvodu, pohlédl někdo nahoru na věž. Jak velký byl jeho úlek, když se mu zdálo, že vidí v jednom okně zesnulou. Jeden to pošeptal druhému, průvod se zastavil a nosiči postavili máry na zem. Někdo byl toho mínění, že by bylo nejlepší rakev znovu otevřít a nahlédnout do ní, aby ji nenesli ke hrobu prázdnou. To také udělali, ale k úžasu všech našli zemřelou ležet na poduškách mrtvou a ztuhlou právě tak, jak ji předtím uložili, a nikdo nemohl postřehnout jakoukoliv změnu. Podívali se znovu na věžní okno, ale zjevení odtud zmizelo. Potom byla rakev odnesena na hřbitov a spuštěna do hrobu. Ve věži zámečku na Mikulášském vrchu od té doby strašilo. Na chodbách a schodišti to v noci lomozilo. Ale když po tom pátrali, nemohli nic najít. Lidé, kteří tam bydleli, již nenacházeli v noci klid. Když už měli toho strašení po krk, požádali o radu místního faráře. Ten nočního hosta vypudil a spoutal do velkého buku na Skřivánčím vrchu. Ještě mnoho je možno vyprávět o tom, jak se dříve zemřelí neklidně vraceli na místa, kde strávili svůj život. Příbuzní pak měli velké trápení, neboť duch v domě strašil, v noci lomozil a hlučel tak, že nikdo nemohl spát. Pak musel pomoci farář nebo jezuita tím, že rušitele klidu vyhnal zažehnáním do velkého buku na Skřivánčím vrchu. Ubohé duši se tím ovšem nepomohlo, neboť ani tam nenašla klidu. Kdo šel kolem prastarého stromu v hodině duchů, musel náhle zůstat stát a nemohl se pohnout z místa, dokud neuplynula. Zažehnávání bylo umění, které nemohl vykonávat kdokoliv. Kdo se toho odvážil, musel být prost hříchů, jinak by se mu mohlo vést velmi zle. Jindy se, také v Aši, stále vracel zesnulý. Duch obyvatele domu velice znepokojoval a ti si dlouhou dobu nevěděli rady. Nakonec požádali o pomoc faráře. Řekl jim: „Až zase zemřelý přijde, rychle mne přiveďte.“ To také udělali. Jak se duch objevil, farář se ho zeptal: „Jaké máš přání?“ „Do toho ti nic není,“ odpověděla tajemná postava. Duchovní otázku opakoval. „Ty nejsi prost hříchu,“ dal se slyšet duch, „šel jsi jednou přes zelenou setbu.“ Když pak farář poukázal na mnoho hříchů, kterých se on ve svém životě dopustil, nežádoucí host náhle před pohledem duchovního zmizel. Farář pak odešel z domu na cestu domů. Musel jít kolem svatého pole. Ke svému překvapení viděl toho ducha stát na hřbitovní zdi. Když se ho chtěl znovu vyptávat, řekl duch odmítavě: „Zde je má říše, zde nemáš co mluvit.“ V tom okamžení skočil duchovnímu na záda a ten musel s neobvyklým břemenem urazit kus cesty. Z rozčilení této noci onemocněl a po několika dnech zemřel.