O strašidelném mostě v Maratovském dole.

Text této pověsti z mého oblíbeného kraje Vranové Lhoty a Bouzova jsem sestavil ze dvou dosud publikovaných verzí pověsti. První verzi obsahovala kniha Martina Strouhala Kytice pověstí, vydaná v Zábřehu 1947, druhou strojopisná kniha Františka Votavy Čtení o Staré a Nové Rovni, sepsaná 1983. ++++++++++++++++++++ ++++++++++++ O strašidelném mostě v Maratovském dole Od vsi Hartinkova směrem ke Vranové Lhotě sbíhá úzká silnička strmým údolím Maratovského potoka. Po obou stranách dolu se rozkládá hluboký a temný Maratovský les. Les ten měl špatnou pověst; byli tu zahrabáváni sebevrazi – oběšenci z širého okolí. Místní údolím chodili jen velmi neradi, zvláště za nocí. Proslýchalo se, že tu oběšenci straší. V dřívějších dobách vedla údolím jen špatná vozová cesta a v dolní části Maratovského dolu, kde bystřina přechází na pravou stranu cesty, býval dřevěný most. Jeden čas tu bývalo ale rušno, to když povozníci z širého kraje vozili železnou rudu nakopanou na Rudkách u Jesence do hraběcí huti ve Vranové Lhotě, kde se v peci tavilo z rudy železo. Jednou také jeli povozníci až od Konice s nákladem rudy do Vranové Lhoty. Po prašných cestách dojeli navečer do Hartinkova a protože chtěli koním dopřát odpočinku, zastavili se v hartinkovské hospodě. V družném hovoru s místními pantáty se zdrželi až do setmění. Řeč přišla i na tajemné úkazy v Maratově, na přízraky dvanácti oběšenců s oprátkami na krku, kteří kolem mostu chodívají. Jeden mladý povozník, silný a hřmotný chasník, se těmto vyprávěním smál. „I což, to jsou mi pěkné báchorky, braši! Sám bych jednou rád zažil podobné dobrodružství!... A víte co, kamarádi? Je právě čas vyjet, ať jsme ještě dnes ve Lhotě a v Maratově si na opentlené panáčky zavoláme. Zadarmo každá podívaná dobrá!“ Místní se hrozili těmto rouhavým slovům. Starý drvař Podhorný z Hartinkova, na jehož slova každý ve vsi dal, zakroutil vážně šedivou hlavou a pravil: „Mám rád mladé a nebojácné lidi, však jsem holenku v mládí taky takový býval, a rád jsem se přesvědčil o všem sám, i o tom, co se mi zdálo nemožným. Ale nyní vám říkám - a varuji! Posečkejte, abyste nebyli v Maratově k půlnoci, kdy se tam dějí věci všelijaké, a neškádlete ani nerušte v posmrtných procházkách hříšníky, kteří tam v hloubi lesa našli spočinutí!“ Rozjařeného povozníka – siláka ale žádná moudrá slova zastavit nedokázala. Jeho druhům se po slovech starého drvaře příliš jet nechtělo, ale aby nedali najevo bázeň, vypravili se nakonec všichni. Starý drvař Podhorný za nimi pouze rukou ve vzduchu opsal znamení kříže a polohlasně pronesl: „Pokoj Páně a jeho pomoc s vámi!“ Povozníci zatím v hluboké noci sjížděli z prudkého kopce po hrbolaté cestě. Noc byla tichá, temná, mlčenlivá. Jakoby očekávala něco nezvyklého. Jen hrčení kol povozů, kvílení vozových brzd a dunivé údery podkov koňských kopyt o kameny se rozléhaly tmou. Muži seděli na vozech zamlklí, čekali netrpělivě, aby měli dolní most za zády. Vpředu však jel onen nebojácný chasník. Bylo právě k půlnoci, když se dokodrcali k mostu. Kurážný chasník se na kozlíku zvedl a do tmy zvolal hlasitě a vyzývavě: „Hola hej, páni oběšenci, kde jste? Potěšte nás svojí návštěvou! A taky byste nás mohli podarovat pro štěstí kouskem svého provazu!?“ Jeho uštěpačná slova se rozlehla tmou a ozvěna je opakovala. Ještě však ani ozvěna nedozněla a posměváček zůstal sám ohromen. Zčistajasna dostal ze tmy takový záhlavec, až se mu před očima zajiskřilo a div že z vozu nesletěl. Když se vzpamatoval, přetřel si rukou oči, jako kdyby se probudil ze snu a vyjeveně pohlédl před sebe, kde po straně pojednou zaplála jakási sinavá záře. Koně všech povozníků se v tu chvíli počali zděšeně vzpínat a za žádnou cenu nechtěli pokračovat k mostu. „Můj ty Spasiteli!“, šeptal teď už notně ustrašený posměváček a schoulil se co nejhlouběji do vozu s rukou před tváří, jako by jej studený severák náhle ofoukl. Co že to uviděl on i jeho druhové?? Ze svahu dolů, krok za krokem, sestupovalo dvanáct oběšenců v dlouhých bílých řízách i s oprátkami na krku. Neslyšně, s hlavami sklopenými, přešli po mostku na protější svah. Ani se po povoznících neohlédli, ani do kroku nepřidali, stejně neslyšně jako dosud se jejich postavy vzdalovaly a jedna po druhé mizely v tajemném přítmí lesa. Sotva zmizel poslední, dali se koně sami do divokého běhu, vršek nevršek, jako by je půda pod nohama pálila nebo les za nimi hořel, a vozy za nimi jen bezmocně poskakovaly. Nezastavili se, až ve Vranové Lhotě na návsi. Všichni povozníci byli notně vyděšení. A mladý smělý chasník sám chodil potom několik dní jako bez ducha, s hlavou těžkou jako mlýnský kámen. Před svými druhy se pak zapřisáhl, že již víckrát nebude s duchy žertovat a štěstí pokoušet. Od té doby se také jako čert kříže střehl toho, aby ještě jednou jel v noci přes zlopověstný Maratov…