Tajemný hlas

Nikoho dnes ani nenapadne, že by právě na tomhle místě mohlo být kdysi veselo. A přesto je to pravda. Dnes tiché místečko posledního odpočinku staropleských usedlých lidí, na konci sedmnáctého století však místo mnohdy až divokých radovánek tehdejších mocných.

V roce 1690 nechal František Antonín hrabě Špork postavit na východním okraji obce Ples nádherný lovecký zámeček zároveň s kaplí zasvěcenou ochránci lovců svatému Hubertovi.

V ní se každý lov počínal i končil. Dnes již není po zámečku ani stopy a ze zámecké kaple se stala pro Starý Ples kaple hřbitovní.

Před těmi dlouhými staletími bylo kde lovit. Vždyť obě stavby se nacházely na severním okraji rozlehlého Pleského lesa, který tehdy sahal od Lejšovky na jihu až k Vlkovu na západě a takřka k Jasenné na straně východní. Po dnešním Novém Plese či Rasoškách nebylo tenkrát ještě ani potuchy. Hrabě František Antonín Špork býval výtečným hostitelem. Šlechty se k němu na zámeček sjíždělo hodně. Smiřičtí Šternberkové si dokonce nechali upravit přímou lesní cestu lemovanou překrásnou alejí listnáčů od smiřického zámku až k samotnému zámečku.

Návrší, na němž lovecký zámeček stál, nechal hrabě osázet stromovím, které postupem doby vytvořilo kolem půvabné stavby a kaple nádherný hájek. Často se v něm účastníci šporkovských originálních zábav v parných letních dnech rozložili jen tak na hebké trávě ve stínu stromů. V době podzimních honů se pak stoly v hájku prohýbaly pod mísami zvěřiny a kolem kmitali rychlí sloužící.

V těsné blízkosti zámečku vyrostlo několik selských usedlostí. I těmto stavením se postupně začalo říkat, že jsou „Na Zámečku“. A tak se nelze divit, že to mnohým tamějším sedlákům začalo lézt do hlavy. Obzvláště však jednomu. Jmenoval se Mikuláš, ale se svým dávným přejícím jmenovcem neměl vůbec nic společného. Ba právě naopak. Tenhle Mikuláš trávíval dlouhé, předlouhé hodiny, skryt na okraji zámeckého háječku, tím, že pozoroval bavící se panstvo. Líbily se mu nastrojené dámy v parukách i šviháčtí hejskové, obdivoval bujné koně, které kolem prováděli livrejovaní sluhové a naslouchal jemně tetelivým zvukům nablýskaných lesních rohů. Řečeno krátce - Mikuláš záviděl. A závist v něm hlodala čím dál tím víc. A byla to právě tahle nectnost, která ho nakonec opanovala docela. V krátké době nebylo pacholka či děvečky, kteří by u tohohle hospodáře vydrželi. Vlastní ženu svou lakotou utýral až k smrti. Ani děti u něho nevydržely a z domu při první příležitosti utekly.

U smyslel si, že se bohatstvím vyrovná panstvu. Skrblil, shromažďoval majeteček v rozlehlých sklepích pod svou usedlostí, ale stále měl málo. Že šetřil i na jídle pro sebe, to nemusíme nijak zvlášť připomínat. Daleko horší bylo, že k smrti hladem přivedl i vlastní matku, která s ním jediná vydržela pod jednou střechou. Když připravil matku do rakve - tu si zhotovil sám, přece nebude platit truhláři - otevřel okno a usedl vedle mrtvé. Nikdo k lakomci nepřišel, aby mu pomohl v první noci strážit nebožku.

Otevřeným oknem vstupovaly do místnosti, spoře osvětlené slaboučkou borovou loučí, tajemné zvuky listopadové noci. Jako by ty zvuky zvaly Mikuláše ven, do háječku, kde vítr trhal suché listy z unavených haluzí a svištěl mezi kmeny. Jenže když vyběhl před vrata usedlosti, ke studni s rumpálem, jako by ho zase cosi nutilo rychle se vrátit k rakvi uvnitř. Když svůj útěk a opět návrat zopakoval již poněkolikáté, pojala ho do svých spárů hrůza, jakou doposud nikdy nepoznal. Vyběhl až mezi první stromy zámeckého háječku. Opřel se o mokrý kmen a ohlédl se zpátky k otevřenému oknu. A zkameněl.

Jeho mrtvá matka stála u okna a její rty se pohybovaly. Na tu vzdálenost nemohl vůbec nic slyšet, a přece, jako by jeho nitrem pronikal její zvučný hlas: „Dokud se nenajde člověk, který ti pěkně nahlas odpustí tvé viny, tvou tvrdost srdce do téhle půlnoční hodiny, budeš se trápit opět celý další rok.“ Teď teprve opustil Mikuláše pocit ledu ve všech údech. Spěchal zpátky do světnice. Matka ale spala věčným spánkem. Do nádoby s vodou pod loučí zasyčel žhavý oharek.

Mikuláš se změnil. Alespoň si to myslel. Snažil se, ale po celý rok marně. Kdo mu měl pěkně nahlas odpustit? Ženu utýral, děti svým jednáním vyhnal, děvečky a pacholci byli kdoví kde ve světě a sousedé? Ať jim nabízel ze svého bohatství cokoli, nevěřili mu. Sami sebe se vždycky ptali, co za tím vězí, co bude Mikuláš za tu svoji ochotu chtít, čím je napálí, jak je okrade? Vždycky je těžší získat důvěru zpět, než ji ztratit. Proto v listopadové noci opět stál Mikuláš před půlnocí v temném hájku bičovaném vichrem a do sténání haluzí zněla jeho bolestná slova: „Hodina dochází, člověk se nenachází...“ Mikuláš se přestal stýkat s lidmi a ani jeho nikdo nevyhledával. Léta slýchali lidé v okolí tato slova, až celá tahle věta vešla ve všeobecnou známost. Postupně pak lidé zapomínali, ale do zámeckého háječku by je před listopadovou půlnocí nikdo nedostal ani dvěma páry koní. Jen zpovzdálí tiše, s mrazením v zádech, naslouchali.

Až jednou, vichr té noci se zdál být silnější než obvykle, se úpěnlivého volání nedočkali. V kalném a sychravě mlhavém ránu pak našli sousedé v hájku na silné větvi oběšence. Jen nemnozí poznali v mrtvém Mikuláše. A to si ještě nebyli příliš jisti. Od té doby byl v zámeckém háječku klid. Časem lovecký zámeček zpustnul, až nakonec zmizel beze stopy. Postupně mizely i stromy háječku. Dnes z oné doby najdeme v blízkosti Hubertovy kapličky právě jen dům se zbytky kamenných sklepení a starou studnu s rumpálem. A onu pověst o tajemném hlasu.

Když se pak lidí zeptáte, co tomu tajemnému volání říkají, dozvíte se od nich, že to byl hlas svědomí. Někteří ale i dnes jen pokrčí rameny. Možná nevědí, co znamená slovo svědomí...

Nebo to jen načas zapomněli?