O čertovi a lípě

Na hradě žil kdysi rytíř Purkart s malým synkem a krásnou ženou Uršulou. Nedržel si na hradě rozsáhlou posádku a ani jí nebylo třeba. Už dlouho byl všude kolem mír a každý si hleděl své práce. Pracovalo se na poli, jezdilo na lov, pěstovala se různá řemesla. Naproti Novému Hrádku, na druhé straně Dyje, stál jiný hrad, zvaný Chyje. Zde žil pán nevalné pověsti, rytíř – lapka. A jak už to bývá, dostal se tento lapka s Purkartem jednou do sporu. Sebral celou svou loupežnou bandu a vytáhl na Nový Hrádek. Purkart se ubránil; ačkoli měl méně početné vojsko; jeho lidé ho milovali a bojovali udatně. Nový Hrádek zůstal ale v obležení. A tu přišlo do Hrádku neštěstí. Jednoho rána spustil čeledín jako obyčejně do hluboké studny vědro a ke svému překvapení v něm vytáhl nahoru jen trochu mazlavého bláta. Voda se ztratila. Bez vody nebylo ovšem možné hrad bránit, a tak Purkart, jakmile celou věc zjistil, vyzval všechny k modlitbě. Přišel ale večer a žádný déšť se neobjevoval. Ve studni bylo stále jen bláto. Zoufalý pán Nového Hrádku se rozhodl k podivnému kroku. Když nepomůže Bůh, pomůže ďábel, řekl si a začal vzývat čerta. Ze studně se vyvalil dým a vyskočil z ní pekelný panáček. Purkart k němu trochu bázlivě přistoupil a žádal od něj alespoň krátký déšť. Pod hradbami už bylo slyšet jekot dotírajících lapků a stráže na Novém Hrádku omdlévaly žízní. Ďábel se zachechtal a přislíbil konec žízně. Kladl si ale podmínku – dostane za odměnu Purkartova synka. Purkart nešťastně naslouchal dorážejícím bandám nepřátel a nakonec ďáblovi synka slíbil. Až rozkvete lípa na hradním dvoře, může si čert pro dítě přijít. V tom se ozval hrom a celý hrad zahalilo mohutné mračno. Voda se lila z nebe proudy a vysílení obránci znovu získali chuť do boje. Purkart nechal otevřít brány a vyrazil na nepřipravené loupežníky do protiútoku. Zachránil se z nich ten večer málokdo. Šťastný i nešťastný Purkart přišel domů a vyprávěl Uršule, jak přivolal déšť. Ta mu naslouchala s rostoucím zděšením. A jaro prožívali společně ve veliké úzkosti. Pozorovali pučící lípu a nevěděli, koho mají prosit o záchranu. Rytíř už by raději vydal sám sebe i celý hrad lapkům, než splnil svůj slib ďáblu. Ale bylo pozdě.

Tu jedné noci měla mladá paní sen. Viděla skácenou lípu a nad ní množství radujících se a zpívajících andělů. Probudila se horečně a honem vyprávěla manželovi svůj sen. Bylo třeba lípu porazit! Pak nevykvete. Celá věc se stihla taktak. Na stromě už začínaly pukat první pupeny, když ležel poražený na hradním nádvoří. A čert, který za několik dní přišel, zuřivě odtáhl. Neměl na co čekat.