O zlaté kvočně na Křivoklátsku

V pověstech dovídáme se o nejednom chrámu pohanském v Čechách, kde kněží zlatou kvočnu chovali. Tak se o Levém Hradci nad Vltavou povídá, tak také o vesnici Protivné nedaleko hradu Křivoklátu.

Když se učení křesťanské do Čech dostalo a knížata pražská horlivě se starala, aby nová víra po celé zemi se rozšířila, zlé časy přišly na pohanské kněze. Chrámy pohanské byly bořeny, modly poráženy, obětiště v posvátných hájích ničena, háje ty káceny. Kněží pohanští, na odpor se stavějící, smrtí zaplatili svou odvahu. Přesto ještě mnoho Čechů v pohanství setrvávalo, od kněží uprchlých byli v něm utvrzováni.

V skrytosti potom scházeli se pohané k bohoslužbám v lesích, v zapadlých vsích, v noci se shromažďovali tam, kde kněží bohům starým přinášeli oběti.

Tak bylo také ve vsi Protivné. Tam skrýval se po léta pohanský kněz ve statku, kde stál také oltář, na něm zlatá kvočna, na dvanácti zlatých vejcích sedící. Ves v lesích zapadlá tak vzdálena byla ostatního světa, že dlouhou dobu neprozrazeny zůstaly bohoslužby pohanské. Až jednou lovec z hradu, jenž prý na místě pozdějšího Křivoklátu stával, na honě zabloudil a do lesní vsi se dostal náhodou večer, kdy se tam ve statku shromáždění pohanské konalo. Vjel na koni do toho statku a hned také poznal, co to shromáždění znamená. Když pohané uviděli vetřelce, chtěli se ho zmocniti, aby jich neprozradil. I hnali se k němu, on však, obrátiv koně, úprkem ujížděl pryč ze vsi.

Pohané věděli, že jsou prozrazeni, a věděli také, co je čeká. Nemeškali tedy, zbořili oltář, jejich kněz pak zlatou kvočnu i s dvanácti vejci vhodil do studně ve statku. Potom se shromáždění rozprchlo. Všecko obyvatelstvo té vsi uteklo do lesů. Jak pohané předvídali, tak se také stalo. Hned zrána druhého dne objevili se ve vsi lidé s hradní čeledí, lovcem oním vedeni do statku vrazili, po knězi se sháněli a po zlaté kvočně.

Ale marno bylo, ačtě všecko prohledali. Ze zlosti potom zapálili statek a obrátili jej v rumiště. Přitom zasypána byla i studna, na jejímž dně zlatá kvočna odpočívala. Oheň přeskočil i na ostatní chalupy, a tak lehla popelem celá ves. Uprchlí lidé vyhledali si nová sídla, daleko v lesích.

Dnes jen jméno vsi zůstalo v paměti lidské a nějaké zbytky zdiva na místě, kde stávala. I tu prohlubeň tam ukazují, kde bývala studna a kde prý zlatá kvočna ukryta je podnes. Vždy jednou za sto let objeví se kvočna nad zemí, zakdáká třikráte a zmizí zase v zasypané studni. Ale nikomu dosud se nepodařilo ji chytiti.